8.12.2011

Ztrácím svou identitu. Jsem pouhý kus čehosi, od kterého se očekává, že bude přesně plnit rozkazy, úkoly. Že vydrží cokoliv. Mám přeci ráda hudbu, básničky, přírodu... vůbec nic z toho tu už není. Jen složité popsané obrázky v knížce, kterou na jednu stranu ze srdce nenávidím, ale nic mi neudělala, za nic nemůže a vlastně se mi snaží pomoci. Vůbec nic už nevnímám, jsem otupělá, mimo realitu. Ve svém uzavřeném světě, jen já a knížka anatomie. Už od pondělka. Každé odpoledne do noci. Najíst se, vysprchovat, dojít si na záchod, umýt nádobí. Nic víc nic míň. Kde jsou ty mé sny? Proč se neplní? A kam pořád mizí ta moje životní energie? Moje úsměvy a veselé oči? Chvilku mám radost, že se něco povedlo a hned v další chvíli si uvědomím, že mě čeká další krok. Není možné se zastavit. Nadechnout a vydechnout nebo nedej bože zavřít oční víčko. Všichni okolo zvládají věci s přehledem. Nebo to alespoň tak vypadá. Já dřu jak kůň a výsledky uspokojivé nejsou. Za chvilku budou Vánoce. Snad si alespoň na štědrý den odpočinu. Podívám se na pohádky. Zahraju si koledy na klavír. Bude padat sníh. Alespoň na chviličku budu mít pocit, že je všechno zase jako dřív. Čas se zastaví... Spočineme v časoprostoru bez času. A vůbec. Co to je čas? Existuje? Nerozumím tomu. Proč ho nemůžu vnímat? Jaktože ta naše dokonalá těla nedokáží vnímat čas? Proč někdy mám pocit, že jsem sotva zavřela oči a už vstávám a jindy mám pocit, že jsem spala dlouho i když to není pravda?

Už nemůžu. Nejsem běžec na dlouhé tratě. Ale začnu být. A začnu u toho být i šťastná. Jde jen o správné hospodaření s časem. Zase bude líp. Jsem si jistá. Nenávidím čtvrteční deprese.