Dešťové kapky

Dnes jsem měla jet za kamarádem na zámek, kde v létě průvodcoval. Večer do mě mamka hučela, že to není dobrý nápad, že bude pršet a bude zima, že se jde přes les, kde se budu bát... Nakonec jsem ráno milému kamarádovi napsala, že nepřijdu. Teď k večeru mi to přijde hrozně líto, že jsem se na něj takle vykašlala nehledě na to, že nemám co dělat. Už mě ty čtyřměsíční prázdniny pomalu zabíjejí. Opravdu mám pocit, že zešílím. Navíc, otevřela jsem si stránky anatomického ústavu a při zjištění, kolik pitomých latinských pojmů se budu muset naučit... takže až vlezu do školy, tak si stejně asi moc nepomůže. Leda tím, že budu konečně trošku ve společnosti lidí reálných a ne jen fotek a statusů na facebooku. K tomu všemu ještě to dnešní hnusný počasí.

Je mi fakt dost na nic. Nejraději bych trénovala na klavír, jenže to strašně otravuje rodiče. Že hraju pořád depresivní písničky. No a? Ty mají právě největší hloubku. Už se těším, až zítra zas všichni zmizí do práce a do školy a já tu budu se svým klavírem mít klid. Začala jsem pracovat na Preludiu dešťových kapek od Chopina. Třeba se to někam pohne. A také jsem zjistila, že moje kolej sídlí na západ od ulice Čajkovského a na východ od Chopinovy ulice. Zajímavá shoda náhod. A také sháním polštářky dekorativní na kolej. Jenže prozatím jen tápu.