Živá voda

U studánky křišťálové
sedím časně, od rána.
jak zrcadlo vyleštěné,
jako sklo je hladina.

Všude ticho, klid a snění,
tu je kámen, tam zas mech.
Nikde stopa po zachvění,
jen můj vlastní lehký dech.

Tiše špitá studánka:
„Neroň slzy, poslouchej!
Smutná ty jsi dívenka,
dále už se nerouhej.

Hasí žízeň, zklidní mysl
- voda chladná ze studánky,
léčí líp než dobromysl,
lépe než čaj heřmánkový.

Když máš srdce láskou mrtvé
nebo ránu bodnou v těle
stačí kapka vody živé
a zas tančíš, běháš čile.“

Do dlaní nabírám vodu,
v hrdle pálí jako jed!
pohnout sebou nedovedu,
chladnu, studím jako led!

„Živým voda bere život,
byla’s hloupá - ano hloupá
když jsi pila vodu nicot,
čeká tě teď trest a zhouba.“

Tam, kde říčka pramení,
na nejvyšší skále,
kde je les jak na dlani,
stojí břízka stále.

Trpkou vodu pije zas,
podzim, jara, všechna léta
zná jen žízeň, žár a mráz -
ve strom bude zakletá.