Psaníčka do větru

Nesnáším konflikty. Je to jako bych šla močálem, nikdy nevím, kdy šlápnu vedle a utopím se. Je člověk, který proti mě brojí bezdůvodně. Je bohužel formálně výš ve společnosti než já, takže se ani nemůžu dost dobře bránit. Těžko se člověk hádá s cizími dospělými. Zvlášť s těmi, kteří jsou neobjektivní a proti vám.
Do Palerma jsem se těšila, minulý čas je na svém místě. Jsou tací, kteří mi zkazili několik dnů náladu. Jsou lidé, kteří mi zkazili možná postavení ve třídě.
Když se člověk zeptá čistě teoreticky na otázku a je mu nelítostně a stroze odpovězeno ve smyslu je to tvuj problém a mě to je ukradený tak ho to asi naštve. Když se druhý den dozví od tázaného že vlastně se vztekal? Vždyť jsem se zeptala naprosto klidně a odpovídajícím způsobem chování studenta k učiteli.
Dostala jsem 4ku ze slovíček z angličtiny. Spravedlnost nade vše. Na gympl jsem šla kvůli tomu, že se říká, jak jsou tam učitelé objektivní a zvyklý jednat inteligentně s lidmi. Ta známka mě v nejmenším nemrzí. Možná jsem na ní dokonce hrdá.
Nejsem druh člověka, který by se hádal. Nesnáším hádky. A neumím se hádat. Když proti mě stojí dospělý člověk, bojím se cokoliv říct, aby mě jak se říká nesetřel. Protože bude mít vždycky argumenty proti. Protože on je ten starší, on je ten výš. Ano to se jí to hádá že? Na slabší si troufá. Samozřejmě. Nemůžu za to, že všechny nadávky v sobě dusím a kloudná proti slova mi visí v krku jako knedlík.
Nechápu, proč jsem se stala obětí celého problému. Člověk chce pomoct a jediné co se mu dostane je nadávání, nesnášenlivost, naštvaní lidé, křivda...Nemá cenu se hádat se Š. Ona je kápo, ona je učitelka praštěná a s tím člověk nic neudělá. Jen chci říct, že hodiny angličtiny nyní proklínám. Je zvláštní jak se kvůli jednmu člověku může stát tolik věcí. Je jenom jeden člověk, který to dokáže změnit. Omluvit se. Vysvětlit. Udat věci na pravé místo. Jenže to by znamenalo přiznat svou chybu a na to má asi moc velkou hrdost.
Mrzí mě co se stalo. A že teď vše budu žehlit za ní, protože jinak budu pořád považována za tu špatnou já. Sice dělám, že se mě to netýká, dělám že jsem splachovací, ale věřím tomu, že nikdo není dostatečně imunní aby se ho nedotkly nadávky, urážky a nespravedlivé jednání...
Možná, že čím víc se člověk chuvá nad věcí, tím víc je mu ublíženo. Kolikrát mám už slzy v očích, jak mě to všechno mrzí. Stačí když mě spraží pohledem a já se musím otočit, aby nebylo vidět, jak se cítím ublíženě.