Kukuřičné pole

Dnes jsme opět zavítaly do lesa, tentokrát však hlavní náplní byly borůvky. Stejně jsme pak prošly les, jestli se nenajde nějaká houba do polívky. Jelikož s námi tentokrát nebyl taťka, neměl kdo udávat směr a tak jsme nakonec vylezly někde v kukuřičnym poly místo na louce. Já se tedy ujala vedení a to už jsme šly skoro hodinu někde polem. Nikomu nepřipadalo, že bychom někdy měli dojít na normální cestu. Ségra pořád bohovala a nadávala, že jí kukuřičné listy švihají do očí. Nakonec jsme s hrůzou zjistily, že míříme k úplně jiné vesnici a tak sme se na podpatku otočily a šly stejnou cestou zpátky. Stejně vám povím, že je zajímavé jít polem, kde klasy jsou vyšší než vy. Připadala jsem si jako Indiana Jones někde v Jungli...
Jak často normální člověk z města zavítá do pole? Například já jsem tam byla asi podruhé. Poprvé jsem šla s babičkou někde polní cestičkou a trhaly jsme vlčí máky, ale až dneska jsem si poprvé připadala pořádně v poli. Je zvláštní, jak se dnešní moderní člověk vzdaluje přírodě okolo. Kolikrát bych třeba šla na louku si lehnout, pozorovat mraky, běhat bosky po travičce. V čem je vlastně dnešní svět lepší než třeba před 300 lety? Spousta věcí se změnila. Můžeme se pořád nazývat lidmi? Co jsme to vlastně za lidi? Učíme se ve škole tisíc věcí o rostlinách, třeba že hluchavka má oboupohlavné květy se čtyřmi pestíky a jednou bliznou. Ale to, co je doopravdy krásné neznáme. Děláme, co od nás společnost čeká, ale co naše sny? Sny jsou zřejmě od toho, aby se nikdy nesplnily. Jsou jako naděje uvnitř nás. Neuskutečnitelné a přeci tak krásné...