V jiném světě

Proč je venku tak ošklivě? Když jsme letěli letadlem, dokonce jsem viděla východ slunce. Zprvu rudý kotouč se vyhupoval nad okraj mračen, postupně zlátl až dostal podobu slunce jak ho známe. To už jsem musela koukat jinam, jinak by mi to vypálilo zrak. Nad námi krásná modř ozonu, a čím výš, tím tmavší barva. Taková, která je vidět jen vysoko v horách za bezmračného počasí. Pod námi vysoká oblačnost rozprostírající se kam jsem dohlédla. Vypadalo to tam jako v jiném světě. Bělost jako sníh na planině, od obzoru k obzoru. Jako obrovská kaluž rozlitého mléka. Kdybych si mohla vybrat, kde spočinou moje oči naposledy, bylo by to právě tam. Tolik mě ta scenérie uchvátila. Ani živá duše, jen prázdno, chlad a krása. Škoda že mi nemohli zastavit abych si to vyfotila, ale fotkou bych asi nedokázala zachytit tu nádheru.
Potom už jsme klesavě a hladce prožízli bílou nadýchanou peřinu a tu jsme byli v další vrstvě, mezi vysokou a nízkou oblačností, kde slunko ještě svítilo, ale nebylo vidět. Nakonec jsme vklouzli do tohoto zamračeného šedivého světa, kde na mě padla chmurná nálada a skleslost.
Kde je sluníčko? Kde?
Chtěla bych umět létat. Napnout bělostná křídla, prudce máchnout a vznášet se ve vzduchu. Doletět tam, kde mi letadlo nezastavilo a lehnout si na hebký palouk z mraků, dívát se do vesmíru a přemýšlet, jestli je něco víc než život. Jestli tam někde pokračují naše cesty...