Předevčírem jsem odcházela z NTK po dlouhém dni a venku byl silný déšť. Ale i teplo. Zatímco hlouček lidí stál u východu pod stříškou, nadávaje že nemají deštník, já nasadila kapucu a vydala se vstříc kapkám deště. Bylo to příjemné, zase cítit něco opravdového, cítit ten vlhký vzduch, slyšet bubnování deště. Byla jsem jako zvířátko, které drželi v zajetí betonových stěn, umělých světel, ticha.. a pak ho pustili na svobodu. Mohla jsem se pořádně a hluboce nadechnout, být v pohybu, jít. Ano, i chůze po celém dni připoutání k židli přišla mi jako něco výjimečného.
Dnes sedím zase na židli a dívám se prosklenou plochou (rozhodně se nedá nazývat oknem, protože je opravdu velká) ven a asi je tam hezky, žádné mraky a modrá obloha. To mi připomíná, že jsem si dneska dopoledne všimla, že už kvetou vsechny možné keře a že už je asi jaro. V tomhle studijním režimu se věci jako roční období snadno ztratí v davu toho, čím se člověk nesmí nechat rozptylovat. Brzy bude samoobslužný provoz knihovny a pak se pomalu setmí. Nakonec zahlásí, že za půl hodiny začíná noční provoz knihovny a já pomalu vyrazím domů, ponevadž už nemám co jíst. A takle je to každý den. Ale mám to tu ráda. Nebo spíš mi to tu vyhovuje...
Žádné komentáře:
Okomentovat