Byla jsem se podívat na gympl. Navštívit bývalé učitele. Jestli jsem ještě loni vnímala tohle místo jako moje, teď už začíná být cizí. Vzpomínky zůstávají, ale už je tam příliš cizích tváří. Ještě pár let a nebude tam nikdo, koho bych pamatovala. Změnilo se vedení a přicházejí problémy. Z toho, co jsem pochopila tak tahle škola do několika let zanikne, neboť nebudou finance. Přitom to bylo vyhlášené gymnázium. Vážené. Hodnotné. Tak proč? Vážně jsem si myslela, že jednou přijdu s diplomem za bývalou třídní, sklidím pochvalu a obdiv, všem tam rozdám vizitky se svým jménem a adresou vlastní ordinace? Jak jednou povídala češtinářka - do školy se můžete přijít pochlubit kdykoliv, tam vám nikdo nebude závidět, naopak. Všichni budou pyšní, že byli u toho, jak jste se šplhali nahoru. Jenže.. gymnázium - jak se zdá - zanikne dřív než stihnu dostudovat. Žádné srazy po dvaceti letech. Nic takového. Vždyť jsem tam prožila 8 let svého života?!
Taky dvě učitelky nezávisle na sobě mluvily o nejistotě, co přináší tahle doba. Dřív sice prý nebyla svoboda, ale všechno zázemí - práce, finance, bydlení - bylo na dosah. Také povídaly, že my a naše generace to budeme mít těžké. Opět jsme dostaly naloženo na bedra, že s tím musíme něco udělat, že na nás spoléhají... elita národa. Blbost. Nikdo s tím nic neudělá. Budeme prostě žít ve stále větším a větším bahně.
Také jsem se cestou na autobus prošla po městě, navštívila své oblíbené obchody. Udělala si radost několika maličkostma, jako třeba TePe kartáčkem. Jasně - šílená zubařka. A taky jsem si koupila suchý rohlík ke svačině, jako vždycky na základce. A vzpomínala sedíc na lavičce.
1 komentář:
Na "mojem" gymnáziu sleduji něco podobného. Vím, jakou mělo prestiž, když jsem tam nastoupila, a to bylo relativně nové, ale teď, s ubývajícími studenty i financemi, mám dojem, že žádnou prestiž už nemá a že brzy také bude bojovat o svou existenci..
Okomentovat