Na náměstí Jiřího z Poděbrad zvoní zvony, odbíjí šestou večerní. Já sedím v okně koleje, učím se a najednou si začnu zpívat Marii od Kluse. Po chvilce přemýšlím, proč si to vlastně zpívám, až v textu dospěju k rozřešení - "Slyším kostelní zvony znít a to mě zabije a to mě zabije jistojistě...". Tahle asociace mě docela pobavila. Podobně to mám, když jedu tramvají a najednou se ozve "Národní třída". Hned si začnu broukat "Národní třídu zas ovlád slepý harmonikář a jeho věčně spící pes a starý taxikář". Jinak, dneska to je přesně rok od chvíle co jsem otevřela v prohlížeči výsledky přijímacího řízení na VŠ. Přijde mi to být tak strašně dávno. Pořád nechápu, jak jsem mohla mít tak obrovské štěstí. A místo, abych si toho vážila, tak neustále nadávám a stěžuju si. To už je prostě taková asi lidská přirozenost. Ale zas přes všechny ty hrůzy bych už svojí životní cestu nechtěla měnit.
"Znám zběsilé jízdy v protisměru".. nebyly tak zběsilé, ale byl to skvělý útěk z reality. To teď potřebuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat