Perfect

Na přednášce z pedostomatologie byl strašně moc hodný a pokorný pán, velmi pěkně mluvil, pořád se omlouval, vůbec se nezlobil, že někteří nejsou úplně tiše. Kéž bych jednou mohla být také taková... Předevčírem jsem koukala na dokument o Jiřím Wolkerovi. To byl také úžasný člověk. Tolik sentimentu, tolik vnímavosti a  tak pracovitý! Nechápu. Před chvilkou jsem se chystala, že se vrhnu na učení. Ještě si pustím písničku, protože už jsem si dlouho nic nepustila, na klavír nezahrála. Prostě nic. A tak mě napadlo si pustit Simple Plan, protože jsem je nedávno zaslechla u ségry v pokojíku. Perfect. Najednou jsem si vzpomněla na tu dobu, kdy jsem je mívala v mp3 přehrávači, a poslouchala každý den milionkrát. Je to tak strašně dávno. Mám z toho knedlík v krku. Jak ten čas může tak strašně letět. A jak můžu být teď tolik moc méně šťastná a volná jako tenkrát? A vím, že to bude horší a horší. Dospívání není vůbec o tom, že vám je najednou 18 let. Začínám to cítit až teď. Takovou tu samostatnost, počínající oddělování od rodiny, ztrácení přátel, zapřažení věcí ohledně budoucí profese. Samotu. Hospodaření s penězi. Uklízení, umývání nádobí... Starání se o sebe, o své zdraví. Vůbec to nejsem já. Všechno to jde strašně rychle. Za necelé 3 měsíce budu sedět u zkoušky z Anatomie. Moje Já se zaseklo někde v létě a ještě nepochopilo, že čas běží dál. Prostě se všechno jen míhá jakoby za oknem vlaku. Nemůžu si zvyknout. Bolí to, strašně bolí se ohlížet zpátky. Děsí mě to. Nechápu, co na tom životě je tak super. Vždycky to bylo tak snadné žít, proplouvat tím vším, tak nějak se nechat unášet. A teď, ani když se totálně opiju to necítím, tu volnost běhu světa. Vlastně necítím vůbec nic. Zabila jsem v sobě svůj smysl, cítit hluboko v sobě věci, co vidím, slyším... které se staly, dějí. Jako robot. Tělo bez duše. Pracující. Nechápající.