28. 12. 2011

Zahálím. Pane bože, jak moc já zahálím! Flákám se! Lenoším! Hniju! A i když se učím do školy, tak meškám. Včera jsme měli sraz se spolužáky z gymplu. Uvědomila jsem si mnohé, ale to teď řešit nechci. Jen jedno. Bývalá spolužačka, která studuje japonistiku. Je úžasná, nechápu kde bere na všechno takovou sílu. Existuje málo vzdělaných, opravdu vzdělaných lidí v mém okolí. Nechápu jak to dělá, ale je to úžasné. Jde o to, že škola je škola, to je samozřejmě důležité a nad slunce jasné, jenže nemůžu zakrňovat kvůli začínajícímu profesnímu růstu nebo jak to nazvat. Takže už žádné flákání. Tolik knížek jsem chtěla přečíst, tolik skladeb nacvičit za prázdniny. Nic! Obávám se ale, že takovou věc musí mít člověk už v krvi. Být houževnatý a né přelétavý s hlavou v oblacích. Ach jak já nesnáším svou povahu. Tisíc věcí najednou a ani jednu pořádně.