Havraní perutě

Dlouho předlouho jsem nenapsala. Nevím proč. A nebudu to řešit. Prožila jsem mnoho dní velmi nevšedních, poznala spoustu lidí, viděla nová místa. A jsem zase o měsíc starší. Jen je zvláštní, že ten měsíc mne posunul o mnoho kroků dál. Ale co je to čas?

Včera jsem byla na hřbitově s rodinkou, dát tam věnec a svíčku prababičce. Vždycky mi z toho je smutno a má to takový hlubší podtext... dlouho už jsem neměla slzy v očích. Vlastně mi přijde, že jsem poslední dobou všechno prožívala tak povrchně a radostně. Ale je tu podzim a melancholické nálady, které mám tak ráda. Jako kdybych otevřela oči a spatřila svět jinak. Přesně tak jaký doopravdy je. Překrásný ve svém smutku i radosti.

Také jsem včera u babičky vyhrabala staré mamčiny věci, dopisy od přátel, od jakéhosi K.S. Přišlo mi to strašně pěkné, že jí poslal takovou hromadu dopisů, na nich datum kolem roku 1989. Také bych chtěla dostávat dopisy... Každopádně jsem si přivezla domů starý sešit a takovou krabičku na poznámkové papíry. A z kůže takový přívěšek na krk. Ono to je stejně zvláštní, všechny ty plastové nebo kovové ozdoby v mamčině šuplíčku byly zešedlé za tu dobu co tam leží, ale kůže zůstala pořád pěkná. Je to zajímavé, jak všechny věci stárnou. Nechápu jak se to děje. Ale jedno vím jistě. Jednou budu mít obrovskou půdu, kam budu ukládat staré nepoužívané věci a ve stáří se v nich budu s vnoučaty prohrabovat.

Večer jsem si napustila plnou vanu a vylouhovala v ní sáček s bylinkami. Člověk si zaslouží po týdnu pracovního nasazení odpočinek. A také si kupuji k jídlo samé zdravé věci, piju zelený čaj... Ještě mi k tomu všemu chybí nějaký pohyb a nějaké pohlazení na duši. Vlastně jsem přemýšlela, že bych mohla zkusit skládat písničky na kytaru. A také chodit do knihovny a trávit tam čas. V Praze je tolik možností. A tak málo přírody. To mi chybí strašně moc. Asi bych měla začít chodit alespoň na procházky do parků. Jenže všude je tolik lidí a aut - to člověka vůbec neuklidní...

V pátek jsem odcházela z koleje dopoledne a někdo hrál v klavírní místnosti, úplně nádherně. Chvilku jsem tam stála a pak se rozhodla, že musím jít na metro. Už se nedozvím, kdo byl za těmi nádhernými dveřmi a čí prsty běhaly po klaviatuře toho starého černého křídla. Alespoň si zase můžu malovat vzdušné zámky. Vždyť hledám tě, věřím, že najdu tě.
Dnešní program nese honosný název - studuj lépe a radostněji. A tak se půjdu odklidit se svými sny o metr a půl dále od stolu, ponořím své myšlenky do histologických skript a až mě to nebude bavit, tak můžu otevřít slavnostně Čiháka a začít se učit všechny latinské výmysly, které moje hlava odmítá uschovávat v paměti. A kdyby ani to nebylo zábavné, tak třeba preklinika se svou morfologií chrupu, kolik kanálků a kořenů a s jakou pravděpodobností má který zub. Nevím, zda jsem tu školu vybrala správně... snad si časem udělám v myšlenkách pořádek.