Dneska jsme koukali na koleji na Básníky. Když jsem ten film viděla asi v osmi letech, tak jsem byla maximálně zděšená. Říkala jsem si, to není možné. Znovu jsem na to koukala o prázdninách. Nutkání juknout se, co že mě vlastně čeká - to nějak půjde. A po tomhle shlédnutí si vlastně říkám, že ty pojmy, které vypadaly na filmu nejvíc cool umím také, posluchárna z filmu, co mi připadala vždycky tak obrovská je ve skutečnosti docela malá a rekonstruovaná. Nejsmutnější (a proč to vůbec všechno píšu) je ten fakt, že se nějak ztratilo kouzlo. Kouzlo nepoznaného. Kouzlo ILUZÍ. A tak se marně snažím prosit ty bezejmenné neznámé, jež mi je vzali, ať zase vrátí je.
Další smutná věc, co mě trápí od vždycky je klavír. Strašně bych si přála umět hrát. A co mi brání ptáte se? Sama nevím. Vždyť můžu každý den sbalit noty a jít cosi trénovat. Nevím, proč nad sebou nemám pevnou ruku. Jenže ještě víc mě sráží k zemi, když slýchám zpoza dveří ty krásné skladby cizích. Je to tak beznadějné, říkám si, tohle nikdy nedokážu. Prostě tomu nevěřím. A to je asi jádro celého problému. Budoucnost patří těm, kdo věří v krásu vlastních snů...
Ztrácím sílu...
2 komentáře:
Některé iluze musí zmizet spolu s naším postupným dospíváním. Jsou tu proto, aby nám v určitou chvíli zkrášlovaly realitu, jenže potom, později, musíme tu realitu poznat, abychom se s ní dokázali vypořádat, srovnat. A v určitou chvíli už iluze o určitých věcech "nepotřebujeme", a tak si vytváříme jiné. Určitě sis i ty vytvořila nějaké další iluze, nebo ne?:)
....a není vše jen taková iluze?
P.S.: Kašli na to, jsetli budeš či nebudeš hrát tak jak někdo jiný, ten pocit, který cítíš při hraní ti stejně všechny takovéhle myšlenky vyžene z hlavy, tak proč se jimi vůbec zabývat.:)
P.P.S.: Děkuji, za pochvalu mého výtvoru.
Okomentovat