Jak jsem byla na kurzech

Včera jsem byla na přípravných kurzech v Praze. Autobusem jsem jela sama. Bylo to fajn, učila jsem se na biologii po cestě - coelomata. A ani v zatáčkách mi nebylo špatně. Taky jsem si chvilku četla Opravdovou lásku od Fulghuma. Ta kniha je moc hezká, jen jsem jí dostala od člověka, kterýho nějak nemám v poslední době moc ráda. Stejné to je, jako když vidím mamčinu rexonu v koupelně. Ta mi jí taky připomíná, reakcí je něco jako "fuj, už zase." Anyway, zpět k té cestě. Na Holešovicích jsem si koupila děsně dobrou obloženou housku a dostala k ní plechovku coca coly za dvě kačky. Colu moc nemusím, ale vzhledem k tomu, že v ní je obsažen kofein, tak jsem po ní hrábla všema deseti. Metrem jsem jela nějak automaticky a bezmyšlenkovitě, až jsem se zhrozila po chvíli, jestli jedu vůbec dobře. Na Karlově náměstí jsem zavítala do takového obchůdku s ovocem a zeleninou, neboť jsem sháněla ještě něco k snědku. Takový pomeranče nádherný! Tolik šťávy, co by se z nich dalo vymačkat! No byla jsem unešená, jakmile budu v Praze na koleji, tak tam budu chodit každý den.
Na kurzech už jsem byla se dvěma polužačkami. Ty si přijely autem. Inu měla jsem ze sebe radost, že já tak rozmazlená nejsem. Celou dobu to tam flákaly, nedělaly si zápisky a vrcholem bylo, když si při hodině chemie začly povídat, takže jsem vůbec neslyšela výklad. Kdyby v té naší řadě nesedělo z leva dalších pět lidí, tak bych si šla sednout někam jinam. Myslím, že nejsem šprtka, ale na tu školu se chci dostat a když už mám ty kurzy zaplacené, tak z nich snad vytěžím co možná nejvíce, nebo ne? Není to jako ve škole, kde mě to nebaví a kam nechodím příliš dobrovolně. No nic. Každopádně jsem musela odejít o něco málo dřív, protože jinak bych nestihla autobus domů. A ty spolužačky tam zůstávály. Z jejich rozhovoru jsem pochytila, jak V. se chystá koupit si bundičku, celou dobu tam svačila tousty a strašně šustila. Tak jsem nakonec byla ráda, že zase pojedu sama a nebudu muset poslouchat všechny ty řeči. Na schodech v budově jsem si vzpomněla, že jsem tam nechala svou oblíbenou šálku. Jenže vracet se tam by znamenalo hrozně vyrušovat a tak jsem poslala V. smsku s prosbou, aby mi tu šálku vzala. O osudu této šálky bohužel v tuto chvíli nevím víc, než vy teď. Obávám se však nejhoršího...
Autobusem jsem domů jela sama, bylo mi trošku smutno, ne že bych postrádala přítomnost těch dvou, ale spíš někoho, kohokoliv, kdo mi rozumí, a s kým si mám co povídat. Znovu jsem vytáhla tu biologii a začla se učit. Byla jsem strašně unavená, tak mi to vůbec nelezlo do hlavy. Nakonec jsem to vzdala s tím, že písemka je až ve středu.
V šest pro mě přišel přítel, i když jsme byli dohodnuti na půl sedmou. Měla jsem mokré vlasy a vůbec jsem nestíhala. Neměla jsem náladu někam chodit ani s ním nebo s kýmkoliv mluvit. Nestihla jsem se navečeřet a po té nemoci jsem taková slabá pořád. Bowlingové koule se mi zdály mnohem těžší než obvykle. Ale byli jsme pak všichni v čínské restauraci! Zážitek vážně. Vše tam bylo dokonale čínské - výzdoba, stoly, židle, talíře, jídla, servírka, všechno! Tak dobrou kachnu jsem snad nikdy nejedla. Myslím, že tam zase někdy zavítám.
Poslední dobou mi přijde, že ač jsem ve společnosti lidí, tak se cítím dokonale sama. Existuju už jen já a můj boj s informacemi, které musím v době do konce května a do půlky června vstřebat. Jak nějaké sci-fi. Ale je cítit změna. I přesto, že tu mám obrovskou hromadu knih a zápisků vím, že se to dokážu naučit. To je velký pokrok. Navíc v tabulkách je tolik zajímavých věcí! Všechny vzorečky z fyziky, které si vypisuji jsou tam napsané. Nechápu, proč... to je jedno. Půjdu se do toho vrhnout po hlavě. :)