7. duben, 2011

Chtěla jsem si sehnat brigádu. Prošvihla čas. Všude, kde jsem volala, mají plno. Nemám z toho moc dobrou náladu, protože ty peníze bych potřebovala. Navíc, co budu celé prázdniny dělat? Tím narážím na další problém. Když se mě mamka zeptala, kam že jde na brigádu V. (totiž moje bývalá nejlepší kámoška), tak jsem automaticky odpověděla, že nevím, že se s ní nebavím. "A s kým se tedy bavíš?" - "S nikým..." A tu se mi zachtělo smutnit. Pořád jsem si to neuvědomovala. Nepřipouštěla. Nebo věděla o tom, ale nikdy to neřekla tak naplno a nahlas. A najednou mi to zní v uších. Když o tom tak přemýšlím, tak mi to nyní tolik nevadí, když se potřebuji připravovat na všechny ty ošklivé zkoušky, ale co bude v létě? S kým budu chodit k vodě? S kým podniknu všechny ty skvělé výlety, co je mám v hlavě? Jedno vím jistě. S holkama to nebude. Nechci už pod jejich křídla, poslouchat všechny ty uchychtané rozhovory o úplných kravinách. Nebudu se snažit hrát roli třetího kola od vozu. Budu silná a zachovám si hrdost.
Aby nebylo tak smutno, ještě bych mohla podotknout jak jsem šikovná, když jsem si zařídila fotku a řidičák zcela sama a jentak mimochodem, jakoby to nic neznamenalo. Obtelefonovala jsem několik potenciálních zaměstnavatelů (a to vážně urputně nenávidím telefonování). A naučila se dvě (byť krátké) kapitoly z biologie. A půjdu zase pokračovat dále. Pustila jsem si písničku, kterou jsem si za odměnu slíbila už včera a nějak potom zapomněla. Tak ještě jednou a půjdu se zahrabat zas do učebnic, stejně není s kým si povídat.