Věneček

Taneční jsou za námi. Včerejší Věneček jsem si užila na maximum. Tančilo se tolik, že mě ještě dnes bolí nohy a jsem unavená jako nikdy předtím, i když dalo by se porovnávat co bylo "horší" - Palermo nebo Věneček?
Inu, těšila jsem se na ten večer už docela dlouho. A když jsem viděla, jak jsou všechny mé spolužačky krásně načesané? Krása. Každá měla nádherné šaty, které jakoby nás vrátili o pár set let do minulosti na princeznický bál.
Chodit do tanečních byla obrovská zkušenost, jak vycházet s lidmi, nebát se a navazovat nové kontakty. Teď si připadám jako bych psala závěr do praktik z Biologie, což mi připomíná, že zítra píšeme, ale dost o škole, ta je nudná pořád stejně.
Ovšem nejlepší na celém večeru bylo, když jsem s kamarádkou tančila polku a potom tango a ještě blues. Je zábavné tančit kluka, protože to je všechno opačně a když máte v sobě panáka vodky, tak je to ještě větší bžunda. Všichni jsme se zbavili stresů celého letošního školního roku. Nikdo si nevzpomněl na to, že na nás čekají další nepříjemné školní dny. Každý se jen bavil. Ať ve stylu tanečním nebo jen děláním hloupostí. Byl to výborný večer, takový, na který se nezapomíná do smrti smrťoucí.
Nejsmutnější na celé záležitosti však bylo loučení. Fakt, že už se nebudeme v pátek na obědě loučit "tak ahoj večer" nebo naše věčné debaty o šatech a tanečnících. Teď už jen můžeme vymetat všechny možné Maturiťáky a jiné plesy, ale pochybuji, že se někdy sejdeme celá naše třída. Ano, jednou se sejdeme, ale to už bude naposledy, to bude pohřeb, nikoliv svatba. Nevím, zda se moje bílé šaty budou na tuto událost hodit. Možná symbolizují naději a mír... O to víc budeme plakat: "Naděje umírá poslední, ale přece" a já se nejvíc bojím, že je to pravda.