Byla jsem na hřbitově. U hrobu prababičky, zapálit svíčky a položit tam krásný jehličnatý věnec. Je to už dva roky, co zemřela. Tenkrát jsem jí byla na pohřbu a byla to dočista nejsmutnější záležitost v mém životě. Když jsem se šla podívat, jak leží v rakvi, klidná a jakoby konečně šťastná. Všichni kolem plakali, ale já věděla, že to tak bylo nejlepší. Poslední měsíce se už jen a jen trápila.Jediná vzpomínka mi zůstane v hlavě navždycky, jak jsme byla u babičky na dvorku se sestřenicí Zuzkou a skákaly přes provázek. Mohlo mi být snad šest let. Prababička Zuzanku naučila několik triků s provázkem na ruce. Mě naučila jen ty jednodušší a slíbila mi, že ty ostatní mě doučí až budu starší. Časem jsem na ta kouzla přišla sama, ale ten slunečný den a hrátky s provázkem už nezapomenu.
Když jdete hřbitovem, vidíte nespočet kamenných pomníků, cizích jmen. Ale vidí někdo všechny ty lidi, kteří tady odpočívají na věčnost? Představí si ještě někdo jejich tváře, i když rozpadlé jsou na prach? Byla tam spousta krásných, ohromných a dechberoucích hrobek. A ty nejstarší se třebas i rozpadali. Žijící příbuzní tam nechodili, ani květinu položit, ani prach smést, ani zavzpomínat. Vydržela bych tam klidně hodiny, jentak v tom tichu sledovat, jak lidé přicházejí s květinami a svíčkami. Ach ty dušičky. Tolik smutná záležitost a přeci se mi líbí. Je to ten pocit, kdy s prochladlými prsty sedíte na lavičce a přeci se usmíváte. Ano, najít pohodlí v bolesti...
Zajímalo mě, jestli všichni ti lidé na hřbitově cítili potřebu pro něco žít. Být lepší než ti, co už tu nejsou. Snažit se své životy naplnit něčím, co má smysl. Co má smysl? Co?
Pro každého to je asi něco jiného. Pro mě má smysl dělat lidem radost. Ať to je na úkor čehokoliv. Ať se třeba celý den dřu s hloupou prezentací na biologii, jen aby se spolužáci nemuseli učit ze starých zasmrádlých botanických atlasů, ať to znamená přinést na obědě pití, když se nikdo nechce zvednout nebo jen naslouchat ostatním a snažit se pomoci z bezvýchodné situace. Nevím co je můj úděl na tomhle světě, nechci aby si někdo myslel jak si hraju na svatouška. Jen jsem ráda, když jsou ostatní šťastní a nesmutní, to je ten smysl. Dělat něco pro ostatní. Protože co může člověka naplnit víc než štěstí ostatních?
4 komentáře:
Andie, moc hezky jsi to napsala.. hrozně pěkně se to čte.. x)
Souhlasím, tohle bylo moc krásný, od srdíčka, já vždycky říkala, že málokomu se povede popsat city stejně, jako se to povede tobě. Samozřejmě nemusím psát, že všechno v tom článku je pravda...
taky jsem s našima a sestrou po dlouhé době zamířila na hřbitov....bohužel se mi ale toto místo nelíbí tak, jako tobě....vyvolává vě mě zvláštní pocity a začínám pak přemýšlet nad věcmi, nad kterými snad přemýšlet ani nechci....ale je pravda, že když jsem viděla všechny ty nádherně ozdobené hroby s květinami a horou svíček, byl to moc hezký pohled....takhle to vypadá jen o Vánocích a na Dušičky
ja som nebola na dusicky nikde:-( nemam rada cintorin tak radsej ostanem doma, nastastie to mama chape tak mi tu nerobi hodinove prednasky o tom co sa patri...
Okomentovat