Nespravedlivá

Už týden si říkám, že musím zalít George. Najednou mi uschl jak obyčejná tráva ve stepi, jak kdyby už to nebyla moje travička v květináči. Když se na to dívám takhle, jsem vlastně vrah. Vrah, co nechal umřít květinu žízní. Co na tom, že je to květina, ne zvíře, ne člověk? Lítost? Možná, ale třeba se ještě zmátoří. Kdyby to semínko raději skončilo v pořádné hlíně někde v anglii v parku, kde hodně prší. Moje travička se tísní v květináči, bez vody. To já jsem ta, která jí nutí tak žít, a já jsem ta, která se o ní musí postarat.
Co jsem to za člověka? Trápit, mučit, zabíjet? To že občas komára máznu o zeď je něco jiného. To je pud sebezáchovy. Hlavně že se všem nelíbí kácení pralesů. Že prý umírají další druhy rostlin a zvířat a já si tu na okně klidně nechám umřít George. Kdybyste viděli, jak svěšené má lístky.
Když na mě někdo bezdůvodně vyjede, jsem naštvaná. Nechápu, proč si lidi vylévají vztek na ostatních a zároveň jsem pak sama zlá na nevinné. Jak můžu soudit jiné, když sama nejsem spravedlivá? Člověk by si řekl, co sám nesnáší, nebude dělat. Jenže jak? Je tak snadné někomu ubližovat, snadné se omlouvat a tolik těžké odpouštět a zapomínat.
Většina lidí se stejně omlouvá - pokud se tedy vůbec omlouvá - jen protože potřebují, je jim pak lépe. A co ti ublížení? Stačí jedna omluva? Možná, když je upřímná a od srdce. Kdy já naposledy řekla 'Promiň, mrzí mě co jsem udělala'? Není snad můj styl používat omluvy? To mě doma nenaučili se omlouvat? Kolik lidí se mi za život omluvilo? Všichni všechno nechávají vyšumět, i já. Zas a znova ta prázdná slova do vzduchu, co rozplynou se jak mlžný opar nad ránem...