I won't know where I'm going till I'll get there.

A tak ten život plyne. Zanoříte nos do knížek, uplyne měsíc ani se nenadějete. Je to jako nedobré jídlo, zpočátku ho žvýkáte a nechutná. Potom si řeknete, musím to sníst. A tak žvýkáte, s nechutí, později bez nechutě a nakonec si zvyknete, najdete si pozitiva proč žvýkat dál. Celý život je vlastně takové žvýkání. Nebo utíkání. Chvilku zvesela cupkání, jindy útěk pryč od místa, které vám připomíná věci. Nebo vytrvalost, běh na dlouhou trať. Přemýšlím v jaké fázi jsem. Přemýšlím. Některé věci jsou dobré, některé špatně. Ale každý to má takové, jaké si to udělá. A jestli jediná věta od Chinaski mi dává smysl, pak je to tahle. Zní trochu sobecky, ale pokud chce být člověk šťastný, musí si za tím štěstím jít. Nikdo ho tam nedotáhne, pokud nebude chtít. A ani nikoho tam dotáhnout nemůže. Každý musíme sám. Nevím proč, ale při těch slovech cítím na sobě tíhu dospělosti, kterou nejde zapřít. Vážně už jsem dospělá. Jak jsem se na práh téhle divné nové místnosti dostala, to nedokážu říct. Asi uběhlo pár let. Let, kdy jsem nepřemýšlela, čas letěl a najednou slavím 22. narozeniny, svět si běží svou vlastní cestičkou, ale ve své podstatě na mne čeká. Asi se za ním vydám. Měla bych. Chci.
Už zase poslouchám stále dokola jednu písničku. Maybe I'll find love in San Francisco.. Je dokonalá. Vševyjadřující. A stejně, nikdy nezapomenu. Na něho. To vím. Nechci. A ani nemůžu. Je to jako Franzův kult Sabiny, který si pěstuje spíš jako náboženství než lásku. Tak to napsal Kundera. S tím souzním. A jestli věřím na osud? Ne, nevěřím, ale tenkrát to osud byl, o tom jsem skálopevně přesvědčená. To vím. A jestli si nejsem nikdy ničím jista, tak Jím jsem si jista byla. Jsem. Vždycky budu a nic to nezmění. Bude tam v koutku mého oka, když slza ukápne, bude tam uvnitř mé duše, když uslyším hudbu, která zní i jemu. Bude tu, když půjdu kolem obchodu s komixy. Bude tam až budu stát u řeky. Ve vzpomínce, v myšlence, v srdci. Dokud jeho místo nezabere jiný. Ten stejný. Do konce dnů.

Jestli všechny buňky v mém mozku zapomenou a budou mít na práci jiné záležitosti, tak jedna jediná přeci jen zůstane a bude střežit jeho obraz, jeho ideu a nikdy nedovolí, aby zmizela.