Koncert učitelů

Včera bylo 55. výročí založení ZUŠky v našem městě a proto nová ředitelka uspořádala koncert učitelů, pozvala bývalé studenty a bývalé učitele, ředitelky a vlastně celé město. Sál je maličký, sotva jsme se tam všichni vešli. Ale bylo to hrozně dojemné. Pořád to na mne všechno dýchá. Pozdravila jsem se s panem učitelem, co mne učil hrát na klavír a posadila se do předposlední řady. Nová paní ředitelka měla krátkou úvodní řeč a abych řekla pravdu, tak se mi nesmírně ulevilo. Jestli školu povede taková sympatická osobnost, tak už není čeho se bát. První číslo měl pan učitel (s jednou učitelkou, čtyřručku od nějakého českého skladatele) - vůbec jsem to neznala, ale byl to přesně ten styl, co se mu líbí. Takové hravé, veselé, trošku mi to připomínalo ragtime. Bylo to takové, jako kdyby mi proběhl před očima zrychleně a jenom v částech všechen čas, co jsem s ním strávila na hodinách. Jak se tvářil, když poslouchal jak hraju. Jak mi vysvětloval a názorně ukazoval, co s prstokladem. Jeho třes v rukou a černý prsten na pravém prsteníčku. Všechny ty pochvaly. Pak poslední den, když jsem si šla pro vysvědčení. Když vyklízel miliony svazků not z poliček. A já s obrovskou kyticí lilií se málem rozbrečela, když jsem se snažila poděkovat a sdělit mu, že to pro mě hrozně znamenalo.

Je to všechno pryč.

Byla tam i bývala ředitelka, učitelka na výtvarku, učitelka, co jsem jí měla v přípravce a pár let na nauce. Myslím, že už si mě nepamatují. To mě zklamalo. Často si říkám, zda mě lidi poznají, když já poznám je. Konec konců, je těžké poznat někoho, koho jste viděli naposledy jako malé osmileté dítě a teď je mu dvacet. Navíc měli tolik dětí a zapamatovat si všechny svoje žáky.. nevím.

A - všichni hrozně zestárli. Strašně mě to vyděsilo. Čas plyne a plyne šíleně rychle. Vlastně na klavír hraju už 4 roky. Když jsem si to uvědomila, úplně se mi udělalo špatně. Jak je to možné? Vždyť ještě nedávno..

Potom paní ředitelka poprosila všechny bývalé žáky a učitele, že by chtěla udělat společnou fotku. Nějak jsem nevěděla, jestli tam mám jít. Nakonec jsem zůstala opodál a pozorovala jak se zvěčňují s úsměvem na tváři. Přišlo mi, že se tam nehodím. Že tam nepatřím. Nevím proč, ale cítila jsem to tak.

Chyběl tu pan učitel, co jsem ho měla na flétnové hodiny. A jeho manželka, která učívala kytaru. Nevím, proč nepřišli. Už jsem je neviděla šíleně dlouho. Nevím, jestli by mě poznali. To je vždycky ten důvod, proč si nejsem jistá, jestli zdravit staré známé.

Nakonec jsem šla si chvilku sednout do parku za školou. Sluneční paprsky se tam prodíraly skrz větve stromů, už nízko a zlatě. Vzpomínala jsem na to, jak jsme tam tenkrát při hodinách výtvarky chodili kreslit ty stromy, jejich kořeny. Jak jsem tam seděla jednou sama zklamaná, že se mnou nešel jeden saxofonista ven. A po tom vysvědčení jsem se tam se slzami v očích přesvědčovala o tom, že věci prostě plynou a všechno jednou končí.

Je to dávno. Všechno je to velmi dávno.

Prošla jsem přes potok, do kterého jsme jednou v noci loňského léta plivali se zubařema, když tu za mnou byli na návštěvě. Potom jsem si vzpomněla na pověsti, na kterých jsme jednou se skautskými kamarády byli na rohu ulice. Pak jsem šla tou uličkou k parkovišti, kudy jsme chodívaly s kamarádkou z nauky a vždycky si zpívaly nějaké nově naučené písničky. Nemohla jsem si už vzpomenout, jaké to byly. Také se mi vybavilo jak jsem chodívala na souhru s klavírem ještě předtím, než jsem šla na gymnastiku. Měla jsem vždycky ten svůj malý batůžek, v něm cvičky, flétnu a složené noty do čtverečku. Na sobě dres, ze kterého mi koukal jen límeček pod mikinou a černé elasťáky.

Nikdy by mě nenapadlo, že tu mám takovou minulost. Že kam šlápnu, všude jsou mraky vzpomínek. Že tohle a tamto je cesta, kudy jsem chodila, když mi bylo šest nebo sedm. A že to je ta stejná, po které za necelých patnáct let kráčím znovu.