Ach ty housle

Je tomu už pár dní, co jsem na kolej odcházela po šesti hodinách naprostého stresu a nervozity - s pláčem. Ale byl to jen pláč z vypětí. Anatomie je úspěšně za mnou. Do indexu mi vepsáno bylo 'velmi dobře'. Nicméně hned druhý den mohlo přijít slavnostní zahájení příprava na další příšernou zkoušku. Ano, histologie. Další noční můra všech prváků. Mám pocit, že jsem absolutně už neschopná do hlavy cokoliv narvat, potřebovala bych nejdřív vydechnout, trošku prohnat alkohol celým mozkem a propláchnout všechny dráhy. A až by z anatomie nezbyla jediná informace, pak bych možná zvládla něco pojmout. Ale není čas, není s kým. A tak mě čeká další zkouška trpělivosti, silné vůle, jak to všechno překonat a nezbláznit se. Beru to hrozně na lehkou váhu. To mi jako nedochází, že další termín je v srpnu a tím si zničím totálně celé prázdniny? Tyhle úžasně naplánované prázdniny?
Vlastně jsem chtěla napsat o svém novém objevu. Tedy hudebním. Asi tomu osud tak chtěl, že zrovna v největší euforii ze všech těch heparinocytů, fibrocytů, adipocytů, makrofágů, retikulárních buněk a myofibroblastů mě vytrhla hra na housle. Tedy vlastně jakési duo. V tu chvíli mě přestalo buněčné společenstvo zajímat do vteřiny a šla jsem si otevřít okno do dvora... Hustý déšť a ty krásné tóny. Jo, asi jsem se zamilovala. Do houslí! Jsem blázen. Chci se naučit na ně hrát. Nejsou příliš drahé na pořízení, učitel se v Praze sehnat dá. Příští rok budu mít víc času, noty zvládám, hudební sluch mám a vůli po tomhle roce tak milionkrát lepší než kdy dřív. Proti medicíně už je všechno hračka... Nebo ne? :)
A poslední odstavec, dneska jsem o dalších svých spolužácích zjistila, že jsou věřící. Vždycky, když tohle zjistím, připadám si strašně divně. Vykolejeně. Jakoby mezi námi najednou byla zeď, oddělující razantně nás pohled na svět. Vůbec mi to nevadí. Je to každého osobní věc. Spíš cítím, jestli není se mnou něco v nepořádku. Celá planeta je věřící. Kolem mě nebyl nikdy nikdo nábožensky založený. Přišlo mi, že se to vůbec není záležitost, která by se mě nějak týkala. Přišlo mi to jako výmysly. Jsem ateista, protože mě tak doma vychovali. Ale v koutku duše doufám, že prostě nejsem jen tkáň epitelová, pojivová, svalová a nervová. A také v koutku duše doufám, že nekončí všechno smrtí. Když vidíte mrtvého člověka, jak má prázdné oči, prázdný výraz, kůži šedavou..není to člověk. Je to jen organická hmota z uhlíku, kyslíku, vodíku a dusíku uspořádaná geniálně. Nemá to s lidskou podstatou nic už společného. Je to jen jako papír ze kterého smazali všechna slova a příběh je pryč. Ale kde jsou ta slova?