Zvládla jsem zkoušky. V podstatě velmi pěkně myslím. Začínám se tedy utvrzovat v představě, že mám dost potenciálu k dokončení této školy. Dostatek odhodlání a sebezapření. Neříkám, že to je snadné. Ba naopak. Nenávidím to, jak žiju. Ale už je to něco jako droga. Nejde přestat. Seknout s tím. Je to prostě hranice, kterou chci a musím pokořit. Prostě výzva, kterou když zvládnu, tak si sama sebe budu tisíckrát víc vážit.
Dneska jsem byla ve městě, kde jsem chodila na gympl. Obešla jsem všechny své oblíbené obchůdky, zastavila se na hranolkách a dala si oříškovou oplatku v cukrárně jako jsem to vždycky dělávala. Dokonce jsem se tak uvedla v myšlenkách do minulosti, že jsem v bankomatu málem uvedla pin, který jsem mívala dřív. Bylo to moc fajn odpoledne.
V pátek si zajedu do korálkárny. Udělám si radost. Sice nevím, co s těmi vyrobenými náušnicemi budu dělat... ale to je jedno. Jako za starých časů. Odpoledne pak zajdu do lidušky setkat se s panem učitelem na klavír. To bude také moc fajn.
Začla jsem pít. Nebo tedy, aby to nevyznělo tak dramaticky. Pokaždé, když se někam jde, opiju se až křivě chodím a povídám si sama se sebou a přijdu sama sobě vtipná. Jo fajn. Tak to má asi každý. Ale já to dřív nedělala. Tyhle stavy, stavy bez tíže... už to nedělám, aby mi bylo veselo, ale abych nevěděla kdo jsem. Abych zapomněla, chvíli prostě necítila nic, než přítomnost. Vůbec se mi nelíbí jak se chovám. Jenže mi přijde, že už nejde zacouvat...
V pátek si zajedu do korálkárny. Udělám si radost. Sice nevím, co s těmi vyrobenými náušnicemi budu dělat... ale to je jedno. Jako za starých časů. Odpoledne pak zajdu do lidušky setkat se s panem učitelem na klavír. To bude také moc fajn.
Začla jsem pít. Nebo tedy, aby to nevyznělo tak dramaticky. Pokaždé, když se někam jde, opiju se až křivě chodím a povídám si sama se sebou a přijdu sama sobě vtipná. Jo fajn. Tak to má asi každý. Ale já to dřív nedělala. Tyhle stavy, stavy bez tíže... už to nedělám, aby mi bylo veselo, ale abych nevěděla kdo jsem. Abych zapomněla, chvíli prostě necítila nic, než přítomnost. Vůbec se mi nelíbí jak se chovám. Jenže mi přijde, že už nejde zacouvat...
Kamarádky kolem mě si najednou nějak všechny našly přítele. Nebo ne všechny a ne najednou. Spíš já najednou procitla a zvedla hlavu zabořenou jinak v knížkách. A jak to tak vidím, asi raději zase tu hlavu skloním zpátky. Vůbec se mi to nelíbí. Začíná mě to stresovat a štvát.
To je fuk. Jdu si uháčkovat obal na telefon. Jsem zvědavá, za jak dlouho to budu mít. Ale rozhodně je to nutnost.
To je fuk. Jdu si uháčkovat obal na telefon. Jsem zvědavá, za jak dlouho to budu mít. Ale rozhodně je to nutnost.
2 komentáře:
ani nevíš so pro mě znamenalo dnešní vstávání, celý týden jsem si dělla co jsem chtěl a najednou do školy....ano je to strašný život a nejspíš jen proto, že to život není..
To že maj ostatní kluka a ty ne je dost velkej tlak, myslim že to ukázkově testuje tvou trpělivost a názory, myslim si že tě nemusí vůbec zajímat kdo má a nemá vztah, sama si určíš jestli to chceš nebo ne, nedíval bych se na ostatní, ale chápu že je to těžké (já podlehl a někoho si našel, nakonec jsem toho litoval!)
Obdivuju tě, že tu školu zvládáš!
Takové vzpomínkové odpoledně vážně musí být moc fajn, skoro lituju, že si teď na gymplu nedělám takové návyky jako ty (hranolky, oplatka,..) abych se k nim mohla vracet:D
Okomentovat