Třeba

Zase místo večeře hltám ušima hudbu Damiena Rice. S kytarou na klíně, transponuju akordy aby se nikde nevyskytla baréčka. Pořád mi nejdou. Dokonce mě napadá, že mi třeba nikdá nepůjdou. Že se zaseknu na těch několika základních akordech, které umím a dál to nepůjde. Třeba jednou potkám někoho, kdo mi s tím pomůže. Ale i tak, na takové jednoduché úrovni, jsem spokojená. Můžu si zpívat ta slova, brnkat tiše na šest strun a vepisovat ta díla do svého bločku s oblíbenými písničkami. Časem se třeba dopracuju ke skládání vlastních písniček... třeba

Nerostou borůvky, ale les je pořád stejně nádherný. Takové ticho, nikoliv hrobové, ale příjemné. Měkké světlo prodírající se korunami stromů, vytvářející Tyndallův jev. Mravenci budující obrovské impérium z drobných větviček a jehličí. Mechové polštáře, nadýchané a zelené. Lišejníky jako projev harmonie soužití houby a řasy indikující dokonalou čistotu prostředí. Skály, kde se dá odpočívat a rozhlížet se po kraji. Kolem dokola pouze a jenom kmeny stromů. Žádná cesta dovnitř ani ven. Liduprázdno. Být tam třeba s někým blízkým...třeba
O kousek dál bezdězská louka. Plno červených kvítků, třezalek a trávy. Všechno voňavé a houpající se v mírném vánku. Obrovská síla léčit, kterou skýtají. Jen využít. A nebo vylisovat a založit si herbář. Či je lepit na přáníčka k narozeninám. Ležet v té trávě, dívat se na nebe, na plující mraky od nikud nikam. Slyšet cvrkání kobylek, po kterém se mi stýská. A k večeru se uchýlit do skrytu posedu, zapálit svíčky, otevřít láhev vína. Pozorovat západ slunce a pak počítat hvězdy. Postupně jak vycházejí. Cítit doteky čísi teplé ruky. Třeba jen letmé, jako třepotání křídel motýlků... třeba