Bod v čase, který mě nečiní šťastnou

To chybějící přátelství ze všech stran mne pomalu, ale jistě rozkládá. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem byla tak náchylná k pláči a proč najednou postrádám smysl života, proč se nemohu najednou vyrovnat s tím, že všechno jednou končí. Ty sny jsou strašné a usínání taktéž lehké není.
Jediné, co je přede mnou, je halda učení. Nestěžuji si, alespoň naplňuji nějaký cíl. Co se stane potom, to je ve hvězdách. Nejspíš si půjčím hodně knížek a prosedím léto doma, maximálně někam zajdu s mamkou. Nebo budu chodit konečně běhat a psát básničky. Třeba mi naši koupí nějaké staré auto a budu moci jezdit na různé výlety... sama... inu, z přírody jsme vyšli, do přírody patříme. Můžu třeba fotit makro snímky a pak si z nich dělat fotoalbum. Nebo prodávat naušnice. A naučit se něco na klavír.

Nejvíc se ale teď musím koncentrovat na studium. Přičemž důležitější je dostat se na vysokou. Toho se zatím budu držet, a sny o budoucnu ponechám na léto.