Ona neexistuje

Ráno se mi nechce vstávat. Kolikrát přemýšlím zvrhle nad tím, že bych schválně zaspala a nešla do školy. Jenže k čemu by to pomohlo? Ničemu. Do školy se chodit musí, i když mě to vůbec nebaví. Nic zajímavého se tam nedozvím. Je to jen učení fakt, jako by ze mě chtěli udělat všeobecnou encyklopedii. Copak jsem nějakej plechovej robot?
Dostala jsem čtyřku z biologie a to jsem ještě měla obrovské štěstí na vytaženou otázku, protože zrovna živočišné houby jsem si včera dopisovala od kamarádky ze sešitu, protože jsem na to chyběla. Něco v hlavě uvízlo a řekla bych, že alespoň na tu trojku to bylo. Možná si hodně fandím a tu čtyřku jsem si zasloužila, ale jak potom budu mít na konci roku dvojku? Vždyť to nejde, když si to člověk podělá hned na začátku! Z písemky lepší než trojku člověk nedostane ani zaživa ani za mrtva, příležitostí ke zkoušení není příliš... Zkrátka a dobře, taktiku mám promyšlenou, jenže realizace se nepovedla. Proč mě musela vyzkoušet, když jsem to zrovna neuměla??
Zase mám pocit, že jsem malá holka, která fňuká nad nespravedlností světa. Mám pocit, že nemá vůbec cenu o tom psát. Je to jako mluvit do dubu, nebo foukat proti větru, držet vodu ve dlaních... Nemá to smysl, nemá to hlavu ani patu. Já sama nemam smysl. Nejsem tu. Není tu... Andie neexistuje. Ne v tuhle chvíli, ne teď.