Sni svůj bláhový sen

Už mi ten věčný mráz a sníh začíná lézt krkem. Nechce se mi chodit ven, protože mi pokaždé mrznou ruce nebo nohy. Večer se mi nechce spát a ráno zase ano. Dneska jsem spala celých 11 hodin, což je nejvíc od doby kdy byly letní prázdniny. Stále se mi zdá sen o jednom člověku, těžko říct jestli hezký nebo děsivý. Za poslední dobu jsem si zvykla, že jsem často s přáteli i mimo školu, což se mi začíná poměrně zamlouvat. Zvykla jsem si trávit čas podle svého, nemyslet na zítra. Zlenivěla jsem. Netuším, jak zvládnu přechod z prázdnin do školy. Je to možné, že uběhlo 16 dní mého života v takovém štěstí, radosti, zábavě, pohodě? Konečně jsem měla pocit, že začínám žít. Je smutné, že mi tahle skutečnost byla jen ukázána, odhalena. Zase se vrátím do školy s vědomím, že úžasný život existuje, ale ne pro mne. Na druhou stranu jsou na světě lidé jako třeba gejši, které mají zřídka vyjímečný život. Nevím, zda mě vědomí, že existuje na světě plno lidí, kteří jsou na tom hůř než já, uklidňuje. Spíš ne. Zase ta sobeckost...

Víc než kdy jindy mám poslední dobou pocit, že každý hrajeme hru života sám za sebe. Můžeme kolem sebe mít plno skvělých lidí, ale pořád jsme to my sami, kdo rozhoduje. Když jsem mezi lidmi cítím se stále osamnělejší. Nejsme to my, jsou to oni a já. Nějak se nedokážu vměstnat mezi ně. Nejde to. Stále se mě drží to divné podvědomí. Začínám se ztrácet mezi realitou a svými sny. Nevím, jak dlouho dokážu udržet tu pomyslnou zábranu, která to všechno odděluje.
Je možné, že si píšu blog už 3 roky? Je to jako závislost, psát. Psát klidně hlouposti, ale psát. Najít si k tomu čas, kterého mám poslední dobou nějak méně a méně. A možná i chuť opadá, ale nepřestanu. Navíc to bylo novoroční předsevzetí, že nepřestanu, a příští rok opět napíšu jak jsem vydržela. Měla jsem ještě jedno. Začnu víc chodit na volejbal. I když mě poslední dobou třeba nebaví, musím mít nějaké rozptýlení. S holkama v týmu si třeba nerozumím, ale jednu věc máme společnou, míč. Bude to můj cíl - chodit 3x týdně, i kdybych měla dostávat pětky ve škole. Je pravda, že si nikdy, vážně nikdy neodpustím, že už nejsem gymnastka, ale jak se říkává: "život jde dál". Navíc už je pozdě začít s něčím, kde je pohybová nadanost potřebná. Třeba krasobruslení by mě bavilo, ale to tu nikde poblíž není. Další sen...

Svět údivem tleská,
a prý že jsem, že jsem hezká. (nebo ne?)
Tak proč mě nikdo nemá rád?
Ani jeden, ani jeden...