Mrazivá pustina

Zase jsem nestíhala. Nuže, vyběhla jsem z domu - rozepnutá bunda, čepice v kapse, rukavice bez prstů. Na autobus jsem skoro běžela, tak mi chlad kolem zas tolik nevadil a jelikož to mám na zastávku asi tři minuty, přežila jsem. V našem silničním korábu ale žádné velké teplo. Řidič sám na sebe funěl starým větrákem, aby nepřimrzl k volantu. Po půl hodině jsem vystoupila - po deseti vteřinách mi zmrzla špička nosu tak, že se mi špatně mluvilo. Po další minutě mi zmrzla stehna, až mě v nich píchalo. Byl to pocit jako když jsem v létě s kamarádko byla dlouho v sauně a potom prolítla ledovou vodou hlubokou po pás. Jako tisíc jehliček. Dokonce jsem chvílemi měla dojem, že už asi dál nepůjdu. Napadla mě ta myšlenka sice vzdáleně, ale byla tak strašlivá, že jsem se lekla. "Teplo" ve škole pro mě bylo jako tropy. Docela bych se osmělila říct, že běhání na boso po podlaze by mě hřálo. Když jsem od spolužáků zjistila, že venku bylo u některých doma i -20°C myslela jsem že padnu do mdlob. Cítila jsem že je venku zima, ale tak strašlivá?
Kdybych se octla někde na Sibiři, sama bez jídla a ohně, asi bych brzy umřela. Bezvládně bych padla do sněhu, bylo by mi jedno že umřu. Jedno! Kolikrát na lyžích, když je mi zima na ruce tak veliká, že už necítím prsty, si kolikrát říkám, ať teda zmrznu. Zima na mě má špatný vliv. Bere mi energii, ale hlavně sílu. Stačilo by, aby mi zmrzly nohy nebo ruce a už bych neměla sílu jít dál, což v nekonečné mrazivé zimě Sibiře nemůže člověka, který chce přežít, opustit. Vím, že se mi špatně prokrvují končetiny a že jsem zimomřivá, hubená. Prostě chcípáček přírody. Je to trochu kruté pojmenování, ale kdybych byla zvíře, nepřežila bych takle ani rok. Je zvláštní jak lidé zavrhují pravidlo přírody: "Jen silní přežijí." Vím, že po fyzické stránce silná nejsem. Lidé udržují na živu i ty, kteří jsou jednou nohou na druhém břehu. Není to trochu zrůdné udržovat někoho na přístrojích? Dýchají za ně stroje, uměle je vyživují kdejaké hadičky a srdce jim tluče jen protože mu technika nedovolí přestat...
Dost mi dnešní počasí připomnělo film Den Poté. Jak jsem uslyšela ty číselné teploty od spolužáků ve škole, úplně ve mně hrklo strachem. Co když to tu vážně je? Protože já nevěřím, že ten film není podle nějakých skutečných pravděpodobností. Určitě není jenom vymyšlený. Někdo to zatraceně dlouho vymýšlel. Z našich domovů bude jednou mrazivá pustina! Každopádně se neskutečně děsím toho, že Mayové měli pravdu se svým kalendářem a ten film jen ukazuje, co se s námi stane ač má vlastně happyend. Někdo si řekne: "Jo, je prostě zima, a co?" ale já vím, že tohle není v pořádku. Něco se děje a je toho plný vzduch. Už dlouho. Něco přichází...