Bez duše, bez těla

Měli jsme od devíti. Byla jsem rozladěná z předešlého večera a z ranního vstávání. Možná ne rozladěná, to zní příliš jako označení pro naštvaného člověka. Byla jsem smutná. Roztrpčená. Schlíplá. V depresi. Bolestí sužovaná. Každopádně jsem ráno šla do školy s tím, že mám ještě spoustu času a jelikož jsem se necítila na rychlou chůzi do kopce, zvolila jsem šouravé tempo, kdy noha nohu sotva mine. Bylo mi jedno, že se na mne lidé dívají s myšlenkami "proč se vleče jako šnek?".
Chtěla jsem jít pomalu, poslouchat nejsmutnější písničky světa, vnímat mrazivý vzduch všude na těle, nemyslet, nevnímat čas ani lidi kolem. Jen jít prostředkem chodníku tou nejpomalejší plazivou chůzí. Bylo mi nevýslovně strašně. Jedno jsem si ale uvědomila. Konečně dělám to, co chci. To co mi je po chuti. Nemusím se smát, když nechci. Nemusím s nikým mluvit, když na to nemám chuť. Nemusím jít rychle, abych stihla školu. Cítila jsem se konečně volná. Málokdy podléhám vlastním náladám.
Asi na mě byla ta sklíčenost hodně vidět, když se mi hlas nepříjemně třásl při pozdravu několika lidí ve škole. Jedna spolužačka mi nabídla sušenku a zeptala se jestli mi nic není. Takové milé gesto... Samozřejmě, že jsem jí nic neřekla, nemám ve zvyku se nějak zpovídat lidem. Ani přátelům. Prostě si trpím svou bolest sama pro sebe. Nechci tím nikoho zatěžovat a hlavně mi to připadá hodně osobní. Stejně jako slzy. Proč plakat před někým, kdo za ně nemůže? Proč se tvářit kysele do obličejů těm, kteří za nic nemůžou?

Láska je jak jed, co pálí mě v těle,
jako led, co zanechal srdce mé mrazivé.

Je to provaz, co rdousí mě víc a víc,
jako ostří nože, jako oheň - uvnitř mě lpíc.

Nemůžu křičet, nejde se smát,
ani slzy brečet, natožpak lhát.
Nejde dýchat, slova říkat,
o štěstí slýchat,
jde jen krutě trpět,
a tiše doufat
ve vysvobození.