Na křídlech noci

Mám ráda smutnou večerní náladu s vychladlým hrnečkem kakaa, když se po stěnách usazují obrázky. Určitě něco znamenají. Jistě mají smysl. Proč by ne. Všechno má svůj smysl. A je to pořád dokola. Vždyť vesmír sám má svůj smysl. Nic v něm není zbytečné. Možná ani já nejsem zbytečná ač si to myslím. Proč by měl být život jen běh po své cestě a proč bychom měli nalézt cíl? Třeba je lepší ho hledat a nenajít. Jít poslušně jako stádo oveček za pastýřem, protože ten ví kudy. On jediný zná cestu.
Někdy stačí jenom pozorně poslouchat. Někde v dálce tlukot srdce, udávající nám tempo a odpočítávající čas do konce. Všechno je pomíjivé. Jen spisovatel má jméno, herec svou tvář, kterou lidé nezapomínají. Možná už vím, proč být slavná. Začínám chápat, co to znamená. A možná bych měla si víc vážit těch, kteří tu nejsou a jsou.
Dokázala bych se rozplakat nad krásou hudby, která mě vtáhne do světa země Nezemě. Jsou melodie, které si najdou skulinku a míří rovnou k duši. Zavrtají se hluboko a zhojí všechno zlé. Dokázala bych jít dlážděnou ulicí bez deštníku když padají kapky z nebe, posadit se vedle ubohého chudého člověka, co nemá ani halíř a žebrala bych s ním. Hrála bych na housle a těšila ostatní kolem.
Někdy nevím, co si mám o sobě myslet. Jsem složitější než vesmír sám a zároveň jednodušší než molekula vzduchu. Jsem roztříštěná jako zrcadlo na střepy. Baví mě všechno a nic. Sama jsem zraňována a ostatním ubližuji. Věčné hádky s tatínkem. Je mi to tak líto, jak jen to dovedu cítit. Je mi líto tolika věcí, které nejsou a měly by být.
Baví mě ponocovat. Přemáhat ospalost. V noci mě nikdo neruší. Nikdo neví, že nespím. Že nemůžu. Potřebuji myslet. Protože to jediné mě drží v povědomí, že jsem stále živoucí. Neboť myslím tedy jsem. Být ve světě fantazie, kde na louce běháme všichni bosí, květy voní a nikdo se neštítí lehnout si do trávy aniž by chytil klíště. Rádi si hrajeme v kupkách sena, ve voňavých a měkkých kupkách sena, které dědeček suší králíkům. Bydlíme v korunách vrby, protože to je naše ztroskotané letadlo. Už jen fantazie. Bratranec Michal dospěl, já skoro taky. Jakmile přestaneme věřit na ježíška, je konec. Vánoce poztrádají svoje kouzlo. Jakmile si přestaneme hrát, je druhý konec. Jakmile začneme propadat lásce začíná nový život plný smutku a to je teprve ten Konec...

Ve víně pravda leží.
Ve hvězdách můj osud napsán je.
Život kolem si běží.
Oči smutné bledé, touhou zmíraje.