Slova na vandru

Dámy a pánové, zde asi končí cesta Andie. Jedinou myšlenku nejsem schopna dostat na papír výstižnými slovy. Je tolik věcí, které chci napsat, ale slova zdá se jsou na vandru.
Nuže, holčina z Palerma, kam mimochodem za týden odjíždím mi ještě nenapsala. Ať se tvářím jakkoliv, ať to beru s úsměvem, stejně to moje psychika dost dobře nedokáže přijmout, že jedu k cizím lidem, o kterých nevím ani Ň. Možná, že ty lidi ani nejsou. Možná, že se mě nikdo neujme a já nakonec zjistím na letišti, že nemám kde bydlet a proto mě posadí na letadlo, abych jela zase domů. Samozřejmě nic není tak černé jako obava ze tmy ve světle. Však se to nějak vyvrbí, znáte to.
Mám příšerný strach, abych se vrátila domů zase živá. Nemůžu tu přeci nechat všechny lidi, které mám ráda a neříct jim, jak moc mi na nich záleží. Člověk stejně málokdy říká druhým "mám tě rád". Copak jsme všichni bezcitní? Kolik z vás řeklo přátelům za střízliva nahlas a upřímně "mám tě rád"? A přeci to dnes může být poslední možnost. Zítra přeci může být pozdě. Moc z nás se nechalo ukolébat prozatímním životem. Zatím se nikomu nic nestalo přeci neznamená, že zítra se tak stát nemůže?

Nie je známe prečo sa Biely tak nafukuje pre svoje myšlienky. Robí okolo nich veľa hluku, spisuje ich a ukazuje všetkým dokola. Asi sa mu zdá, že myšlienky môžu byť rovnako krásne ako kvety, hory a lesy stvorené Veľkým Duchom. Palmy a kvety sú tiež múdre. Pretože, ak by mali strácať čas na robenie kriku, už by ho nemali na oslňovanie krásou. A ešte by ste mali vedieť, že táto choroba spôsobuje, že Papalagi rýchlo starne a stáva sa škaredým. Čo sa so mnou stane po smrti? Čo bolo, keď som ešte nebol? Rozmýšľanie o tom nemá najmenší zmysel, pretože to je ako pozerať zatvorenými očami na slnko. Odvracia sa od mora, od svetla, od tanca na voľnom priestranstve, od dievčat. Chodí so zatvorenými očami, je mŕtvy za živa.

Je mrtvý za živa. Papalagi jsme my, bílí lidé. Úryvek z textu Jak žije Papalagi, který jsme si četli na češtině mě natolik zastínil hlavu, že možná kvůli tomu odešla slova na vandr. Připadají mi tak zbytečná. Poslední dobou jsem měla dojem, že můj život má smysl, ale po přečtení článku si připadám k ničemu. Mám pocit, že vše, co dělá Papalagi je k ničemu. Celý Papalagi je k ničemu. Všichni pohrdají nižšími společenstvími, které nemají televize, počítače ani knihy. Vyvraždili indiány, zotročili černochy. Samy pak neumějí říct ani "mám tě rád". Vždyť už ani nejsme lidi, jsme roboti s lidskými rysy...