úterý 18. listopadu 2008

Obyčejné úterní ráno

Už večer mi bylo nesnesitelně úzko. Věděla jsem, že neusnu. Snad do půl dvanácté jsem jen ležela a zírala do stropu. Písničky, které mě obvykle dokonale ukolébají k spánku nezabraly. Věděla jsem, že tahle noc bude těžká. Ráno ve čtyři, pokud to tak lze nazvat ránem, když venku je ještě tma, jsem se probudila z neklidného mělkého spánku. Opět jsem zírala do stropu. Celé město zahaleno tichem, všichni asi spali, jen já s otevřenýma očima dokořán civěla nahoru.
Konečně jsem začínala usínat. V pokoji zima ale v posteli jakžtakž teplo. Kolem šesté jsem už znovu "spala". Zapípali hodinky. Moje digitální hodinky, které nosím na ruce i na spaní křičeli jako o život, abych se vzbudila. Neochotně jsem se probrala z polospánku a jediné, na co jsem se hned po ránu zmohla, bylo smířlivé zamumlání do tmy:"ach jo, zasranej život".
Ke snídani jsem neměla chuť na cornflaky s jogurtem, ale dala jsem si piškoty s jogurtem. Najednou jsem si vzpomněla na loňský rok, kdy jsem pobývala v nemocnici. Každý večer jako včerejší. Člověk nikdy strachy nevěděl, zda ho druhý den nedrapnou za ruku a neodvedou na nějaké nepříjemné a stresující vyšetření. Ráno v půl šesté budíček na teploměr a tlak, pak ten polospánek pod teplou peřinou, a okolní vzduch tak studený. V osm hodin s námi sestra zatřásla, abychom se probrali i z toho nejmizernějšího polospánku a hurá na snídani. Každý na sobě vytahané pyžamo, a my - co byli na dietě jogurt s piškoty a to jen když se kuchařky smilovali.
Cestou autobusem jsem zjistila, že se mi celá biologie vykouřila z hlavy. Strávila jsem na tom nechutné 3 hodiny sebenucení, sebepřesvědčování, abych ráno neuměla vůbec nic...jak smutné. Chlapík, co seděl vedle mě, který nejspíš jel domů z noční šichty, se na mě v zatáčkách mačkal, hlava mu padala spánkem a ve finále začal chrápat. Do toho všeho ještě přistoupila jedna holka, která zase vyprávěla o svých zážitcích s klukama, neustále se dívala do zrcátka, jestli nemá jeden vlas náhodou jinde než má být. Chechtala se věcem, které nebyli ani za mák vtipné a přiváděla mě do nervové krize.

6 komentářů:

Ollinka řekl(a)...

Tak se dneska vyspi líp, Andie.. *
jo.. tyhle holky fakt miluju.. káči, který se smějou všemu a všem kolem, ale ony jsou dokonalý..

Axienty řekl(a)...

Ano takový noci znám ..bohužel...

kris řekl(a)...

vtedy nespim vnoci ked som si isla poobede pospat... preto to radsej vydrzim ospala aby som potom vnoci nemusela pocitat pavuky v rohu:-/

pride tepla jar a leto a hned bude vsetko krajsie:-)

Ruby řekl(a)...

to je tak napsaný, tak.. realisticky.. nesnáším vstávání, v zimě, odporný..

Mau řekl(a)...

Soulasím s Ruby, naprosto.. a vážně úžasné je, jak během všedních dnů bych dala vážně cokoliv za to, abych si ještě na chviličku mohla zalést do vyhřáté postele.. a o víkendu se mi ležet nechce ><

Gabriela řekl(a)...

jsem ráda, že alespoň na spánek si já nemůžu stěžovat....usnu kdykoliv a kdekoliv a nevzbudí mě snad ani rána z děla.....i když možná tohle taky není zrovna ideální :)

Okomentovat