Zamlžený svět

Ráno jsem vstávala v osm hodin. Okolnosti se seběhly v můj prospěch a nám odpadly první 3 hodiny. Tak jsem se ráno vydala na cestu naší vesnicí, protože vlakové nádraží je až na druhém konci. Počasí venku ukazovalo na zamračený a mokrý den. Připadala jsem si jako někdo, kdo do těchto ranních hodin nepatří. Obyčejně dávno sedím ve škole s mozkem na plné obrátky. Zjistila jsem, že obchod, kde jsem si jako maličká koupila fialové kamaše dávno zkrachoval a vystřídali ho stavební potřeby.
Cesta vlakem pohodlná, protože vlaky druhé třídy mají obvykle měkké sedačky a to mi přišlo vhod, stejně jako byste přišli zvenku zmrzlí jako rampouchy a na stole na vás čekal horký čaj. Koleje vedli krajinou, chvilku loukou, chvilku lesem. Vlak se prodíral tím počasím jakoby nic.
Když jsem otevřela dveře od školy při odchodu domů, do plic se mi navalil krásný voňavý vzduch jako po dešti. Domů jsem jako obvykle jela nejposlednějším autobusem, který mi jede. Samozřejmě jsem zase nestíhala a tak jsem celou dobu ze školy pádila jako splašená. Možná, že mě hnal i strach, protože ulice vylidněné, všude mlha a šero. Přesto jsem se nemohla ubránit obdivu scenérie, kterou moje rozostřené vidění ještě zkrášlilo. To víte, i nenošení brýlí může někdy přijít vhod. Naše škola je na kopci a tak jsem měla celé město jako na dlani.
V parku jsem potkala jakéhosi tatínka s maličkým synáčkem a já zatoužila být jako on. Být maličká, nosit fialové kamaše z obchodu, který zkrachoval a v mlžném počasí se procházet za ruku s tatínkem. Chůze - výsostný dar lidí - a já jí využívám jako dopravní prostředek. Strašně dlouho už jsem se nikde neproházela. Jen tak alejí stromů, šourat nohy listím, které tak krásně šustí. Pomalu jít, myšlenkami kdesi daleko ve vesmírných končinách, nohama na zemi a hlavou vzhůru vzhlížejíc k napůl opadaným korunám prastarých stromů, jejichž kůra je vrásčitější než kterákoliv lidská tvář.
Ani nevím, proč žiji ve 21. století. Možná že jsem tělem moderní člověk, duší jsem romantik. Žít v době před třemi sty lety by se mi líbilo. Stát u zrodu malířského díla Friedricha, oblékat se ve Wertherovské módě, psát básně jako Victor Hugo...