Na běžícím pásu jako kus hadru...

Byla jsem na rovnátkách. Nedočkavě jsem stepovala v čekárně, vedle mě divná paní s holkou. Přišel jeden kluk ze školy, zaklepal na dveře a jestli si pro rovnátka může přijít jindy. Odůvodnil to tak, že musí vyvenčit psa, a že má doma spoustu povinností. Sestra mu naštvaně oznámila, že si má přijít odpoledne, "jsme tu až do čtyr".
Paní vedle mě: "Doufám, že tohle nikde neříkáš. Takové hloupé výmluvy svědčí o inteligenci," nána jedna pitomá. Ten kluk chodí k nám na gympl, akorát má prostě doma víc práce než ten její capouch praštěnej. Potom jsem musela poslouchat jejich rozhovor na vysoké úrovni, jak máma vysvětluje co to je Perpetum Mobile a ta holka nedokázala pochopit, proč to nikdo ještě nevyrobil! Nakonec se tam začaly strkat, jak puberťačky. Smály se na celou čekárnu. Měla jsem sto chutí tý paní říct a tohle je podle vás projev inteligence? Štve mě, že jsem to neřekla. Příště už nebudu ticho. Toužím po tom být rebel! Takhle jsem musela každou chvíli počítat do deseti, abych se uklidnila...
Pak mi ten dráteník zadrátuje zuby, že jsem si připadala jako Willi Wonka za mlada. Posledně mi řekl, že dnešní návštěva bude předposlední a potom mi rovnátka sundá. Pořád ve mě jiskřila naděje, že do věnečku mi je třeba sundá, nebo alespoň do Vánoc. Tak se tedy ptám, jestli mi to příště už sundá.
Začala ve mě vřít krev, když mi řekl, že až přespříště. Navíc sestra mě obědnala na polovinu ledna. Takže mi ty železný obludy místo bílých zubů budou v puse vězet celé Palermo, celé Taneční a celé Vánoce. Opět se nebudu moc na fotkách usmívat! Nesnáším svůj šedivý úsměv.
Samozřejmě jsem nevěděla, co lepšího a hned jsem se s mamkou doma pohádala. Chtěla jsem si jenom postěžovat, co se mi stalo a ona byla pořád na straně jiných. Tak jsem se naštvala. A ona mě dorazila větou, proč mi ty rovnátka najednou tak vadí?
Sama je nikdy neměla, tak nemůže vědět, jak blbě se s nimi čistí zuby, jak mám každou chvíli rozdrápanou tvář od drátků, jak se mi špatně vyslovují některá slova a jak se mi všude zasekává jídlo. Nemůžu se na fotkách smát, nemůžu kousat mrkev. Nehledíc na to, že pokaždé, když přijdu od doktora, bolí mě celá držka!
Mám toho dost!!! Nakonec s vámi pak každý doktor zamete, jak chce. Nikoho nezajímá, že budu mít věneček. Den, kdy každý chce vypadat kouzelně, usmívat se šťastně. Vždyť já jsem jen jedna z miliónu. Dělník a doktor mají stejnou práci. Jak na běžícím pásu. Jen s rozdílem, že dělník pracuje s neživým, doktor s živým. Možná, že jednou budu doktorka. Dost vážně nad tím přemýšlím. A jestli se to stane, nechci být dělník...