Psaníčka do větru

Kdo nezažil, nechápe. Celé prázdniny proklínám. Je nesnesitelné vydržet tolik dní s tátou v jednom bytě. Stokrát raději bych ve škole snášela tu únavnou pozornost. Stokrát bych se raději nechala vyzkoušet z fyziky. Stokrát bych raději měla mluvní cvičení, které se mi hnusí z celé školy nejvíc.
Vlastně nevím proč mám zase tu divnou náladu. Třeba jsem jen nevyspalá. Třeba je to všemi těmi hádkami. Třeba už mám nervy v háji. Třeba je Měsíc ve špatném postavení se Zemí. Třeba mě zítra odfoukne vítr. Třeba zítra už nevstanu. Třeba už nikdy nevstanu. Nebudu chtít. Protože ono je jednodušší zůstat ležet na zemi, zacpat si uši a křičet jak je všechno špatně.
Ono je jednodušší pustit si ten překrásný, nebeský zpěv z Sharoniných úst tak nahlas že už nevnímám nic kolem. Jen oči vidí, jak lidi otevírají pusy, ale já je neslyším. A můžu se jenom usmívat, že nevím co říkají. Mohou říkat cokoliv, mohou mě urážet. Ta slova mě ale už nezraňují.
Je toho na mě moc. Ze všech stran. Každý něco chce, každý naléhá, každý vyžaduje. A já nemám tu vůli někomu říct 'trhni si nohou, nemám náladu'. To raději zírám celé dny z okna, zamyšlená. Sleduji lidi venku, jak si spolu povídají. Dívám se na větve břízy, se kterými si vítr pohrává jakoby hrál líbezně na harfu. A pak jsou tu nebeské výšiny. Jsem přesvědčená, že sluníčko je pořád tam, kde vždycky. Zakryté mraky. Je vidět nad tou nejvyšší vysokou oblačností. Jako tenkrát, když jsme letěli z dovolené. Ozonově modré nebe, teplé, zlaté slunce a okolo krása, ticho, mrazivo.
Kdo to neposlouchá, nechápe. Ta hudba není hudba. Je to něco mnohem víc. Nechápu, jak může existvat něco tak velkolepého. Něco, co mě dokáže držet na nohou. Něco, co způsobí, že se všechny rány zahojí nebo slzy po tvářích koulejí. Snad i létat bych dokázala...

Music Playlist at MixPod.com