I terčovka bublinatá existuje...

Vždyť chodím stejnou cestou. Skoro každý den. A přeci se něco může změnit. Ta obrovská jedle v parku se zlomila, zlomil se jí kmen. Ten mohutný, pradávný kmen. Rozřezaná tam ležela přes cestu, lidé chodili okolo - znuděný pohled vrhali na ten ubohý strom. Snad si říkali, jaký z ní bude krásný nábytek. Bylo mi jedno, co si o mě pomyslí oplzlí kluci z Uranu, co šli za mnou. Vybočila jsem z cesty a šla si utrhnout větvičku s pichlavým jehličím. Voněla jako pokoj o Vánocích.
Zbloudilá dlaždice v chodníčku byla na svém místě. Jako vždycky. Sluneční paprsky prosvítali mezi stromy a obloha, blankytně modrá, byla rozdrásána bílými čárami od letadel. Nejen, že lidem nestačí ničení země, ještě musí ničit nebe. Musí ničit oceány i vesmír brzy budou ničit. Kazisvěti! Jak málo jsme všímavý. Kdo by to byl řekl, že první opadají zčervenalé listy javorů a až po nich břízy a lípy. Tolik drobného barevného listí po chodnících, které nám chřoupe pod nohama.
Málem mě vlastně dneska zajelo auto. Sluchátka v uších vyžadují mnohem větší soustředění pozornosti v oblasti zraku. Jen jsem se zamyslela. Vlastně už nevím nad čím. Pořád přemýšlím, zvlášť nad banalitami světa.
Trvalo mi snad dva roky než jsem se naučila, že silnice, kterou přecházím je jednosměrná. Dnes už se nerozhlížím doprava, doleva a doprava, nýbrž jen doprava a doprava.
Každou cestu autobusem domů prospím. Zdá se, že 7 hodin spánku v noci je nedostatečných. Někdy už nemám ani chuť vystoupit. Nejraději bych jela dál. Daleko pryč. Ale na druhou stranu, vybrala jsem si sama. Život si každý může udělat podle sebe. Někdo si vybere pěšinku loukou a kvítím, někdo trnitou, bahnitou s velkými kalužemi. Nejspíš mám potřebu ne ostatním, ale sama sobě dokazovat, že mám sílu všechno ustát, ačkoliv cítím, že laťka už je příliš vysoko. Chci se navenek vypadat nad věcí, ale sama vím, že tomu tak není. Proč mám potřebu ukazovat jen silnou stránku sebe? Bojím se snaž že skutečná já je neschopná, malá, přitroublá chudinka, co chce psát básničky, sedět v parku a pozorovat svět?
Kdo mě zná, vůbec mě nezná. Ani já se neznám. Normální, veselá holčina, co uvnitř tolik potřebuje být jiná a nikdy nebude. Jedině tady, ve svém světě iluzí si může dovolit být upřímná, existovat stejně jako Terčovka bublinatá...