A měsíc zářil nám na cestu nočním městem

Rušnost předešlého dne mě připravila o většinu energie. V jednu hodinu jsem šla ke kadeřnici, která mi učesala naprosto nemožný účes. Připadala jsem si jako kašpar a čarodějnice v jednom. Já samozřejmě nevěděla nic chytřejšího než nic neříct a jít domů. Tam jsem byla naprosto v depresi, protože mi byli vidět uši. Už od malička mám trauma z účesů jako byl tento. Když jsem byla mladší dokonce se mi i některé děti smáli a nazývali mě ušopleskem nebo skřetem. Na tuhle část života nerada vzpomínám, nepříjemnosti minulosti mi nahánějí husí kůži. Nakonec jsem se rozhodla přečesat si účes na vlastní pěst a myslím, že se mi jakžtakž povedl.
Nejméně hodinu před prodlouženou se mi klepali ruce, bylo mi trochu nevolno a obávala jsem se nejhoršího - aby mi mozol na noze z pátku neotrávil celý večer. Na prodlouženou jsem měla nádherné oranžové šaty, parádní společenstvo u stolu a šikovné taneční partnery při tanci, ale pomalu jsem nemohla chodit natožpak tančit. Zatni zuby, nasaď úsměv - říkala jsem si každý tanec. Problém byl v tom, že většina tanců se začíná levou nohou a každou chvíli na špičku...
Zvláštní bylo, že celý den jsem byla otrávená a vůbec se mi tam nechtělo. Věřte nebo ne, ale poslední půl hodinu jsem si uvědomila že je to vlastně krásné mít prodlouženou a začala jsem se nehorázně snažit za cenu že mi nohy upadnou. Vlastně to bylo příjemné strávit večer ve společnosti všech těch báječných lidí, ať kluků v kvádru nebo holek v krásných barevných šatech.
Nejméně týden předem jsme se ve třídě dohodli, že zajdeme po prodloužené do baru. Musím se přiznat, že se mi ten nápad ani nepříčil, ale ani mi nepřipadal nejlepší. Co víc, nikdy předtím jsem se neopila a ani jsem nechtěla. Alkoholické nápoje mi nevoní. Není divu, já vybíravá, která nejím polovinu věcí, co normální člověk miluje - třeba jahody, rajčata, zelí, salát, třešně, maliny, borůvky, jablka v koláčích, švestky, víno, vlastně by bylo jednodušší napsat co jím, ale to až jindy. Každopádně při vstupu do baru jsem stála jak socha. Nevím, jestli se mi světelné efekty, hlasitá rytmická hudba, kouř z cigaret a teplo z opilých lidí zamlouvalo či nikoliv. Posedali jsme si kolem hranatého, masivního dřevěného stolu a kamarád přinesl vodku s džusem, kterou postavil přede mě. První dojem z příchuti mě moc neoslnil, ale zdálo se, že tohle je to nejlepší, co na poměry alkoholických nápojů může být. Někdo tam měl panáka zelené tekutiny, co páchla jako zubní pasta. Jiný zase hořké pití s bublinkami, nebo pivo. Napůl jsem tedy vypila sklenici vodky s džusem s kamarádem a nakonec jsem si šla ještě pro jednu.
Nálada některých dospěla k tomu, že se zvedli a šli tančit na diskotékový plácek uprostřed baru. Sama jsem se k nim nakonec přidala. Člověk by si řekl, jak tam mám tančit, ale oni vás basy a bubny hudby unášejí sami. Navíc s troškou alkoholu v krvi to jde snáz. Za hodinu jsem zjistila že se mi motá hlava a už jsem nevypila ani lok. Nato, jak jsem byla zpočátku v rozpacích, jsem se docela dobře bavila. Jentak tam poskakovat, hýbat se do rytmu a smát se s přáteli bylo fajn.

Když jsem viděla některé své kamarádky opilé, bylo mi jasné, že dostat se do takového stavu je příliš nebezpečné pro někoho jako já. Nelíbí se mi představa toho, že bych už nebyla vlastním pánem a udělala věci, na které bych za střízliva nikdy nepomyslela. Dokud stojí člověk nohama na zemi a mozkem dokáže přemýšlet nad písemkou z matiky, kterou popisuje druhému, je to ještě v pohodě.
Nevím, čím to, ale nějak sem nedokázala být smutná. Při vzpomínce na těch tisíc hádek, které jsem stihla dopoledne s tátou ustát mi nebylo vůbec těžko. Zřejmě ta vodka. Připadalo mi to jako prášek, který mi dali před narkózou. Vyléčilo to všechny moje trable. Sice jen na pár hodin. Však stále mám na paměti, že alkohol není řešení. Tanec v baru také ne. Před nepříjemnostmi se nikdy nadobro neskryjete. Člověk jedině nabere novou sílu táhnout život dál, nic víc, nic míň.