Poslední psaní

Milá Charlotto.
Tento dopis píši Tobě – jen a jen Tobě. Možná nikdy neucítí dotek tvých teplých dlaní, já však budu v srdci chovat naději. Ano, můj odchod byl nevyhnutelný. Možná to tak osud chtěl…
Nezlob se prosím na mne, každý hledáme. Ve světě je nespočet míst, kam člověk za život nevstoupí. Má bytost už je ale tam, kde vždy chtěla spočinout. Konečně jsem dospěl na konec své dlouhé cesty. Ano, Charlotto, jsem vysoko v horách, kde člověk je blíž ke hvězdám, blíž nekonečnu. Kde slunce více pálí, kde louky celé měsíce zelené jsou. Vzpomínáš na naše první setkání? Už tenkrát jsem si přál žít v horách. Ve vysokých horách, obklopen štíty s neprostupnými, temnými jehličnatými lesy. Jest pravda, že stal se ze mne samotář. Celé dny přemýšlím, vzpomínám a verše Tobě píši. Nikdy Tě už neuvidím, Charlotto. Nikdy. Naše světy jsou a byly vždy jiné.
Den za dnem plynuly, roky míjely, já zestárl a zošklivěl. Dnes jsem konečně odhodlán poslat tento dopis. Ach Charlotto. Vím, že mé dny jsou sečteny, jak rád bych tě naposledy zahlédl, uslyšel tvůj hebký hlas. Ani hory už nedokáží ukojit mou věčnou touhu po Tobě. Každý úsvit a každý západ slunce mne rmoutí. Kéž vzhlížíš teď ke hvězdám jako já, protože tam je pravda, ano tam, v nekonečnu. Nikdy jsem neměl odvahu. Zbabělý jsem byl. Nyní v tento dopis víru vkládám, že najde si Tvůj dům a má slova „miluji tě“ dolehnou k Tvým uším.
Vím už, že hnal jsem se za bláhovým snem, když utíkal jsem do hor hledat útěchu. Nyní zemřu sám, nemilován. Nikdo nevzpomene si už na muže, který pro Tebe udělal mnoho a zároveň tak málo. Buď sbohem lásko má, která v tomto srdci vždy bylas jediná.
Tvůj drahý Victor