Poprvé a zřejmě naposled...

Znáte to ne? Nikdy není špatně, aby nemohlo být hůře. A když člověk řekne, letos je to ve škole prostě strašný? Znamená to, že další rok to bude hroší? Zdá se, že ano.
Pokud jde o můj blbník, což je něco jako úkolníček předělaný na písemáček, ten je narvaný připomínkami, který den jakou písemku píšeme. Zkoušení už si raději ani nezapisuji, to bych měla nadepsaný až do konce roku.
Snad to je osud, který se mi teď směje, ale dnes jsem ztratila část svého majetku. Zapomněla jsem v autobuse čepici. Zřejmě už jí nikdy neuvidím. Ráno jsem si jí poprvé vzala na sebe, odpoledne to mělo být naposledy, co se dotýkala mých vlasů. Sice nestála tolik korun, abych si nemohla jít obratem koupit novou, ale stejně mě to zamrzelo. Měla jsem jí jednou na sobě.
Já mám asi smůlu. Opět jsem bolestně vzhlížela, jak mi moje věci ujíždí před očima. Kdybych si postrádanou čepku uvědomila až doma, ale já si vzpoměla ve chvíli, kdy autobus mizel v zatáčce za zastávkou. Samozřejmě. Opět ta bezmoc.