Honba za...za čím vlastně?

Dvacátýsedmý den měsíce září se chýlí svému konci a já přemýšlím. Je sice div, že stále přemýšlím po tom všem, co po nás ve škole chtějí, ale skutečně nelžu.
Poslední dobou mám pocit, že nezastavuju. Neustále utíkám a doháním to před sebou a nemůžu zastavit a vydechnout se. Víkendy tak krátké jsou, zato týden se vleče jako chladné zimní dny.
Včera jsem měla svátek, takže mám na stole dvě překrásné květiny, dvě velké čokolády a přáníčko od kamarádek, k tomu všemu hezký večerní zážitek na tanečních. Opět si pro mě přišel Martin, který se na mě vždycky tak přátelsky ušklíbne, když se mu podívám do očí. Navíc mi ani nepošlapal boty při Waltzu, takže je přesně tanečník mých představ. A ještě mě pořád chválí. Zkrátka je bezva :)
Krom mého svátku se v pátek ve škole pořádal den jazyků, což ve skutečnosti znamená, dvě hodiny přednášek lidí, kteří byli v cizině se učit cizí jazyk. První hodinu jsem obdivovala loňskou maturantku, která byla 4 měsíce v austrálii na vlastní pěst, pracovala tam, bydlela u australanů a chodila tam do školy. Druhou hodinu jsem strávila na přednášce kluka a holky, kteří vyprávěli o roku stráveném ve Státech. Ovšem čím déle jsem je poslouchala tím víc jsem byla přesvědčená, že tam v životě ani nepáchnu! Nechci nijak urážet Američany, ale jsou skutečně šílení.

PS. Já při hodině výtvarky