Čas pádí, čas letí,těžko ta léta vrátíš zpět...
Určitě všichni jste někdy zaslechly písničku od chinaski, jejíž slova jsou nahoře. Zkrátka mi připomíná všechny staré záležitosti. Vzpomínky se při ní jen hemží hlavou....litovat...smutnit...postrádat...trápit se...brečet...
To jest všechno úděl člověka.
Vlastně se mi stýská po Hasanovi, číšníkovi z hotelu. Ještě mi neodepsal na email a tak se obávám, že už ani neodepíše. Jediné, co mi z něj zbylo je pomačkaný papír s telefonním číslem, na které SMSky nejdou posílat a e-mailovou adresou, jež si nejsem jistá, zda jsem ji zprávně rozluštila. Pak jedna malá fotečka.
Haddy z Londýna se též moc nečiní, ráda si s ní píšu a teď nic. Chtěla bych se s ní někdy sejít. Tak jako s Ridanou, a ostatními z blogu. Chtěla bych znovu jet do Turecka a najít si náš hotel. Pozdravit Marata (animátora) a svýho volejbalovýho trenéra, usmát se na Hasana. Chtěla bych vrátit čas na loňskou zimu, kdy jsem seděla na lavičce a četla si Hrabala. Ten den jsem po očku sledovala Honzíka Pavlase, jak se raduje se svými spolužáky před hodinou tělocviku. Něčemu se smáli. To ještě nikdo netušil, že...
Těžko se mi píše o takových věcech. Dneska byla jeho fotka na chodbě u rozvrhů, kolem nespočet zapálených svíček. Na papíře vedle fotky stál text, ale slova "v nedožitých 16 letech" mi zněla v hlavě jako ozvěna. Nedokázala jsem se na jeho obličej podívat...Tolik mi bylo líto, co se stalo. Mrzelo mě, že jsem neměla s sebou taky svíčku. Jenže co by tak zmohla?
Proč se to vůbec muselo stát? 7.9. to budou 2 měsíce a já ještě dnes cítím uvnitř obrovský smutek. Měla jsem ho ráda. Byl to hodný kluk, milý, chytrý. Chybí mi. Ubohý hoch...
Mám nutkání si přečíst něco o osudu, o zemřelých. Zítra asi zajdu znovu do knihovny a půjčím si Život po životě od Moodyho. Možná, že tam najdu nějakou útěchu.
5 komentářů:
Andie... Buhožel, to oslovení je asi tak všechno, co vím, že je dobré napsat a že ti to neudělá ještě hůř...
Já bych se s tebou taky chtěla setkat... A uvidíš, že to zvládnem:) Mám na příští rok nabídku na job v Praze v nějakým hotelu... Možná bys tam za mnou mohla dojet, když se ti bude chtít:)
Tak strašně ráda bych ti pomohla, jenže nevím, jak. mám strach, že cokoliv teď řeknu, napíšu, tak to bude ještě horší... Jedině snad, drž v sobě naději, ten Hasan se určitě ozve, má snad důvod neozývat se? myslím, že nemá... tak doufej a neboj se...
Máš pravdu, ta svíčka by nepomohla, ovšem že v sobě máš vzpomínku, je krásný, vážně... Teď už stačí pouze vzpomínat...
Všechno zvládneš, věř mi:)
Vím jaké to je. Mě taky umřel jeden kamarád. Bylo mu tenkrát 11. Ještě teď na něj vzpomínám...a chce se mi brečet...kdyby se jen nevytahoval...kdyby jen nedělal ty psí kusy zrovna když jel autobus...byl by dnes tu...
Na co ten klučina vlastně zemřel?
To mě moc mrzí a věř mi že vím co to je...
.. vůbec nevim co na to napsat.. je mi to líto, ikdyž jsem toho kluka neznala.. vždycky když otevřu net, tak tam jsou samý takový titulky.. někdo zemřel, někde se něco stalo.. já jen mam vždycky strach, když ču, že se někdo zabil na motorce, aby to nebyl jeden fajn kluk.. ne proto, že by jezdil špatně, ale proto, že na motorce jezí a strašně rád.. a hrozně moc toho pro mě znamená.. a hlavně znamenal, když sme ještě byli spolu.. ale i ted si na něj vždycky vzpomenu a mam o něj děsnej strach.. a Andie, Hasan určitě odepíše!
smrt je strašná v káždém věku a nikdy na ni není ten pravý čas, ale když zemře někdo takhle mladý, je to opravdu hrozé.....je mi to moc líto....ve svém životě jsem zatím přišla o jednoho člověka, na kterém by mi opravdu záleželo a trvalo hodně dlouhou dobu než jsem se z toho trochu sebrala a znovu začla žít aspoň podobně tomu, jak jsem žila předtím.....ale stejně to člověka vždycky změní.....držím moc palečky (se vším)
Okomentovat