Návrat domů

Místo abych se cítila šťastná, odpočatá a natěšená do školy, mám v hlavě chaos.
Dovolená začala slibně - sice jsme v letadle seděli na ocase, což způsobilo, že sem se málem pozvracela při odletu. Hotel moc hezký a okolí jak by smet. Jídlo chutné, turecký lid přátelský a milý. Jen v obchodech jsou vlezlí a snaží se vám vše vnutit. Přečetla jsem knížku. Utrpení mladého Werthera od Goetheho...Nikdy jsem nečetla něco podobného. Nikdy. Slabá kniha psaná v dopisech, vypovídající o tolika věcech. Tak krásná slova, kterými je přeložena, a ten konec. Není divu, že vzedmula v německu vlnu sebevražd. Kdyby někdo mluvil o mě tak jako Werther o Lottě... Ach bože.
Najednou nemám slov k vyjádření posledního odstavce. Prostě Hasan, číšník z hotelu. Nikdy jsem nepoznala nikoho zvláštnějšího než jeho. Mluvili jsme spolu jen zřídka, ale kolikero pohledů z očí do očí a kolikero úsměvů jsme si vyměnili...Měla jsem pocit, jakoby byl blízko k mojí duši. Uvědomila jsem si jak snadno lze lidi oklamat tělem. Holky se krášlí aby přitáhli pozornost. Je to jako mucholapka. Kluk se chytí a je hotovo. Stejně mu většinou moc nezáleží co bude dál. Víte, ale někdo prostě ví, že je něco víc než pozemská schránka. Tam někde uvnitř, kde je to ukryté a pouze hluboko v očích lze zahlédnout to místo. Nikdy se mnou nikdo takovou "hru" nehrál.
Co je důležité, je očím neviditelné. Že bych konečně pochopila smysl těch slov? Říká se, že člověk si potřebuje na všechno sáhnout - to je základní lidský pud. Proč se třeba na květinu jen nedívá? proč jí musí utrhnout? Proč nepohlíží na čisťoučkou bílou kočku s heboučkým kožíškem a nedá mu to a pohladí ji?
Těžko se mi o tom mluví...když to tu tak píšu, připadám si hloupě, ale tohle byl jiný člověk. Takový, kterému stačí jeden pohled a ví, kdo stojí proti němu... Je mi líto, že jsem musela odjet a nechat ho tam... Brečela sem celou cestu ne letiště, ale snad si toho nikdo nevšiml, byla přeci noc. Každej Tureckej muž na letišti mi ho připomínal...všechny písničky v MP3 mi říkali že je smutné odjíždět.
Lidé do našich životů vstupují, vždy něco změní a poté odejdou. Místo otázky proč odcházejí se ptejmě změnili nás natolik abychom na ně nezapoměli?
PS: nevím jestli ten článek dává vůbec smysl...

Fotky: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17