Asi mám už komplexy z toho jak mi každou chvíli někdo řekne, že vypadam na míň než mi je. "Člověku je tolik na kolik se cítí" a já se na svých 16 cítím. Nebo možná ne. Jak se to pozná? I sestra mi při otázce na kolik vypadám řekla že maximálně na osmou třídu. To mě opravdu potěšilo (ironie). Kamarádky z volejbalu, kterým je tak max. 14 mi připadají jako já v zrcadle. Vzhledem ano. Je tu ale něco, co mě možná trošku postaršuje a nebo si to jenom myslím. Jenom v to třeba doufám. Je to vnitřní já, to které se vyjadřuje, to které už něco zažilo a už ví co a jak. Přeci jen je možná rozdíl, když si budete povídat se mnou a s holkou, které je 12. A nebo možná nebude. Je to smutný. Na tomhle světě už trpím 16 let a je to někde vidět? Není. Jen mě mají všichni za malou, hloupou holku, která sotva přešla na druhý stupeň ZŠ. Když se na mě lidé podívají, nikdo z nich neuvidí těch 16 let, nikdo z nich neuvidí vrásky na čele z let ve škole. Ne. Přírodě člověk neporučí a ani já nezařídím abych vypadala na svých 16.
S tím, že nikdy nebudu nějaký čahoun jsem se asi už vyrovnala, i když každou chvíli na mě má někdo narážky že jsem malá. No a co??? Jako bych si to vybrala že budu mrňous. Je mi z toho všeho na nic. Navíc, asi těžko jsem si plánovala, že budu zapomětlivá, líná, malej bláznivej blíženec...Nevím co lidi chtěj abych byla, ale je mi jasný, že to co jsem není to pravý ořechový. Třeba to tak mělo být a je to tak správně. Ano, osud, to je ono. Je to můj úděl být tímhle člověkem, být touto bytostí. Sice se mi to nezamlouvá, ale co člověk nadělá? Sami sebe si nevybíráme. Když se to tak vezme, nic si skoutečně nevybíráme. Možná, že šaty, které si v obchodě koupíme si vybereme, ale ostatní těžko.
Člověk si nevybírá v čem bude vynikat ani ještě mu bude zdraví přít a nebo bude mít nevyléčitelnou nemoc. Někteří nemocní lidé mají víc síli než ti zdraví, hlavně mají vůli, kterou zdraví nemůže nidky získat. Váží si věcí, keré zdraví lidé přehlížejí a je smutné na ně pohledět a vědět, že ti chudáci jsou možná silnější než ten kdo je zdraví a nic mu nechybí. Já jsem někde v půlce, měla jsem možnost nahlédnout do světa nemocných, byla jsem i mezi zdravými.
Na konec se ptám, proč nejsem hrdá na to, co jsem? Kdo jiný by měl být než já sama? Na druhou stranu mám ještě nejspíš život před sebou, tak třeba jednou udělám něco, za co na sebe budu hrdá. Čas to s sebou možná přinese a nebo se mi na čele objeví další vrásky, bůh ví...
We're part of a story,
part of a tale
We're all on this journey
No one is to stay
Where ever it's going
What is the way?
3 komentáře:
Z toho si nic nedělej...
Teď ale nastupuje otázka co by ti vadilo víc, jestli mladší vzhled nebo starší...Pokud vypadáš mladší, můžeš člověka, se kterým se bavíš překvapit svým vnitřním já...Že rozhovor bude na jakési ,,výšší" urovni.Pokud někdo vypadá starší než je, komunikace trošku vázne, protože od toho člověka se očekává něco, na co jeho vnitřní já ještě nemá,něco, na co ještě nedozrálo...Takže s tímhle si starosti nedělej...
A navíc není důležitý jak člověk vypadá, ale záleží na jeho vnitřku...A s tím myslím problém zrovna ty nemáš :o)
Máš pravdu, nikdo si sebe sama nevybírá, ale taky se musíme spokoijit s tím co máme a nepřemýšlet nad tím, co by bylo kdybychom měli...
Já se sebou taky dvakrát spokojenán nejsem, ae nic s tím nenadělám. Podle mně vážně záleží na tom, jaký je člověk uvnitř a ne jaký je navenek. A přitom ty jsi hezká holka, takže si nemáš na co stěžovat:))))
Nevím jak vypadáš... Nikdy jsem tě neviděla a na 99,9% ani nikdy neuvidím... Ale věř mi...I kdybys vypadala na míň (výška je problém nás všech, ne jenom tvůj :)),tím, jak se vyjadřuješ, jaký máš názory a všecko okolo...Na to 16 nestačí :) 4tu to tu všecko, příspěvěk od příspěvku, a začíná mě napadat, že zajímavější slečnu sem v životě neviděla...A to ber jako kompliment :)
Okomentovat