Jestli existuje jediný člověk, co má rád školu, pak jsem to já

Včera večer jsem nemohla usnout. Znovu se mi vybavil školní výlet a cesta dom autobesem, při které jsem přemýšlela nad otázkou, jaké to je, když se třída rozprchne do všech koutů světa. Bylo tak hrozně smutno...člověk by řekl "Proboha, vždyť je to za 3 roky" ale já brečím už teď? Vzpomínky na školu ve mě probudili zvláštní náladu. Živě se mi vybavili tváře spolužáků a jejich hlasy jak si o přestávce povídají, jak řeší, jestli máme jít do učebny nebo ne. Jak si po čtvrtletce z Matiky všichni vyměňují výsledky a porovnávají je, aby došli k tomu, kdo to má správně a kdo ne. Snad i ta nervozita před zkoušením z biologie mi chybí. Jen laborky a Andělku nepostrádám...
Je zvláštní, jak jsem se ve škole ubydlela. Takový vztah nemám možná ani ke svému vlastnímu pokoji. Mám ráda svou židli, a lavici na které je vyritý kříž, dům a květina. Moje skříňka, která po většinu času zapáchá po botech z tělocviku a dokonce i vůně tělocvičny mi začíná chybět. Myslím, že mám ke škole zvláštní vztah. Není to pro mě jen budova, kam se chodím nudit...Neříkám, že si prázdniny neužívám, ale včera mě prostě chytl záchvat smutku kvůli stesku po kamarádech :)