19.7.08 - ukradli mi kolo

Asi nejhorší pocit, co jsem v životě zažila. Skutečně. Ukradli mi kolo. Konkrétně jeden chlápek. Prostě jsem byla na odchodu z brigády, kolo už jsem měla odemčené a jen jsem šla zkontrolovat o pár kroků dál, jesli je vše správně a najednou vidím nějakýho hajzla jak jede rychle na kole, prostě...sakra já o tom nemůžu ani psát aniž byh nezačla zase brečet...a on to vzal takovou skratkou, kde se chodí jen pěšky, já se pak hrozně lekla, že to je moje kolo a tak jsem zaběhla těch pár krokl zpět, kde kolo bylo a ono tam NEBYLO! Okamžitě jsem se rozběhla za tím lupičem a cestou na něj řvala ať to vrátí, že to je moje kolo a pomoc. Jenže to nebylo vůbec nic platný. Pak jsem ještě v tom běhu upadla a rozmlátila si svůj týden starý telefon, který jsem si za 6000 vydělaných z brigády pořídila. Rozthla jsem si kalhoty a odřela obě kolena a obě ruce. Navíc jsem ještě měla na zádech batoh, a při pádu se mi rozbila krabice s džusem, který se mi rozlil do tašky, kde jsem měla svojí oblíbenou knížku Harryho Pottera. Několik lidí mi pomáhalo vstát, jeden pán zavolal na policii a hned to ohlásil, jedna paní mi dokonce řekla ať si klidně sednu na zem, že to bude dobrý a že je hlavní, že jsem já v pořádku. Ale já měla panickej záchvat, prostě sem nesmyslně něco blábolila a brečela. Jeden pán z Pizzerie mi nabídla, že se mnou pojede autem hledat toho chlápka. Ale já předem věděla, že ho nenajdeme. Povolal dokonce asi 3 svoje kamarády, takže několik aut + policie hledala moje kolo, samozřejmě nenašla. Rodiče byli samozřejmě naštvaní, ale snažili se mě trošku šetřit, než aby mě za to seřvali. Na kole byla helma, šátek z AlpinePro za necelou 1000 a kolo tak za 20.000? Telefon za 6000 rozmlácenej, klíče, který byli v kapsičce ukradli, takže ještě můžeme nechat vyměnit zámek.
Víte, většina katastrof se stane, když člověk nějakým způsobem naruší tok věcí. Například já. Vždycky jsem kolo připoutávala ke stromu zámkem. Dneska jsem ho měla opřený o boudu a zamčený jenom kolo s rámem.
Neustále mám před očima obraz, jak ten hajzl ujíždí s mým kolem. Nemohla jsem udělat nic. Víte, když třeba někdo nechá kolo před obchodem a pak když se vrátí už tam kolo není, je strašně naštvaný. Ale když vidí, jak mu ho kradou a ví, že s tím prostě nic neudělá? To je jako byste měli koukat jak někdo umírá a nebo se dozvědět, že umřel. Je to poněkud rozdílné. A mě je po dnešku hrozně. Ráno jsem ještě ke všemu přejela na chodníku už mrtvou veverku.
Vzpomínka na ukradené kolo mě uvnitře ryje stejně jako vzpomínka na několik trapných okamžiků, při kterých si řeknete: fuj, sakra, kéž by se to nikdy nestalo. Tyhle vzpomínky nejdou vymazat z mysli, jen čas je trochu mírní. Mamka minabízela, ať jedu zítra na jejím kole na brigádu, ale já už nechci na kole jezdit. Nenávidím ho. Ne, takle jsem to nemyslela, prostě nechci, aby kvůli mě bylo další kolo ukradeno.
Teď poslouchám písničku, kde se zpívá:

People stop fighting

Angels are crying

We can be better

Love is the answer

Kéž by se lidi přestali "rvát" protože lidi jako já (andělé), ty co nic nikomu nedělají potom trpí (pláčou). Můžeme být lepší, láska je odpověď. Myslím, že pro toho *** (raději bez vyjádření) láska neznamená nic. Prostě potřeboval prachy. Ukrad kolo aby měl třeba na fet. Mě to je ale jedno. Prostě proč jsou lidi takový??? PROČ?

Zase je mi srašně. Celou dobu, co to tu sepisuji se mi zjevují úplně vzpomínky na ten moment a je mi vážně hrozně. Celá se klepu, nemůžu skoro mluvit. Možná si říkáte: bylo to jenom kolo nic víc. Jenže já nedokážu okolo toho projít: Hm, koupim si nový. Je mi to líto co se stalo. A děkuju lidem, který mi pomohli ať to bylo jakkoliv. A ty, cos mi ukradl to kolo, doufám, že to osud nenechá jentak a doufám, že se ti stane něco strašnýho. Říká se, že přát si cizí neštěstí je ohavnost, ale tohle byla taky ohavnost. Ohavnost za ohavnost. Doufám, že během života zažiješ tak hrozná muka, že budeš raději mrtvý než živý! Nenávidím tě! Ze srdce!!!

PS: Třeba se to kolo ještě najde...A třeba ten telefon půjde opravit...